David Hovorka: Říkali, že nemůžu být nikdy stoper, ale pak jsem ubránil Messiho

David Hovorka hraje fotbal takřka od plenek. Začínal v FK Kablo Kladno Kročehlavy, v sedmi letech přestoupil do Sparty, v průběhu kariéry hostoval v různých klubech a nakonec se stal stoperem v SK Slavia, získal dva ligové tituly a hrál v Lize mistrů. On sám říká, že o tituly mu až tak nejde, důležitá je pro něj radost ze hry. Pravda je, že když mluví David Hovorka o fotbalu, chcete ho začít hrát okamžitě taky. Kvůli vážným zraněním musel ukončit ještě letos kariéru, ale s nadsázkou říká, že má první volné léto v životě. V současné době dává dohromady se sportovními psychology psychologické tréninky pro mládež v SK Slavia. S Davidem jsme si povídali o jeho začátcích, o tom, co musel překonat, a taky o jeho studiu na NEWTONu.

Davide, v současné době studuješ na NEWTONu Mentální trenérství ve sportu a businessu. Co tě k tomu přivedlo? 

Přivedl mě k tomu Marian Jelínek, protože, když jsem začal mít ta zranění (pzn. David má dvě replastiky kolen), začal jsem přemýšlet, proč se stále opakují. Věděl jsem, že je něco špatně. Měl jsem rozhozený autonomní nervový systém… I přesto, že jsem podstoupil různé krevní testy, nic mi nenašli. Potřeboval jsem vyřešit příčinu, nechtěl jsem léky. Jenže jak to řešit? Můj kamarád mi doporučil knížku Mariana Jelínka Vnitřní svět vítězů. Pak jsem četl další knížky, z čehož byla obzvlášť máma nadšená, ráda vidí, když čtu (smích). Věděl jsem, že tělo se brání, že mi říká, ať dělám něco jiného, že s ním nejsem v souladu. Začal jsem se sebou pracovat jinak a psát si deníky. Teď se orientuju víc ve svých emocích, vypisuju si nechtěné myšlenky, se kterými bych chtěl pracovat v dizertační práci. S Marianem jsem ale spolupracoval už předtím, než jsem nastoupil do jeho programu.

Jak jsi nesl své těžké rozhodnutí opustit rozjetou kariéru? 

Samozřejmě že to není jednoduché. Fotbalu jsem obětoval všechno a dosáhl jsem všeho, po čem jsem toužil. Najednou si hraješ na vyplněných zápasech krásné zápasy a nechceš to zahazovat. Takže já měl plán A zůstat zdravý u fotbalu a současně už jsem si dělal zadní vrátka, protože jsem věděl, že se budu muset dřív nebo později rozhodnout, co bude dál. Už jsem studoval a přesto, že jsem toho pro sebe dělal hodně, přišlo horší, třetí zranění. Byl jsem v Německu na operaci i na rehabilitacích a tam mě naučili spoustu věcí, které ladily s tím, co chci dělat. 

Četla jsem rozhovor s Evou Adamczykovou a ta říkala s nadsázkou, že kdo nemá zranění, jezdí pod limit. Jak to vnímáš ty? 

To je těžké hodnotit, protože ona dělá jiný sport, nevím, v jakém byla rozpoložení a tak dále. Ale já jsem věděl, že si to dělám sám, pořád stejným pohybem. Myslím, že to bylo proto, že už jsem cítil, že potřebuju dělat i něco jiného než fotbal, ačkoliv ho miluju. Nevadil mi fotbal jako takový, ale vnímal jsem, že život fotbalisty není pro mě, že v tom nejsem šťastný.
 

Jsi od dětství ve Spartě. Jaké to bylo, když jsi tam nastoupil? 

Já tam nechtěl být. Mamka mě tam přivedla přes jednoho vedoucího ve Spartě a on řekl: dobře, tak ho přiveď na zápas. No a já jsem tam šel a byl jsem úplně mimo. Nové prostředí, noví lidi a já byl stydlín, takže jsem dostával od kluků sodu. Navíc jsem snědý, mám husté obočí, poslouchal jsem narážky. Nechtěl jsem tam kvůli tomu být. Pak se přišel na jeden turnaj můj děda. Bylo to v době, kdy mě chtěl trenér vyhodit, protože jsem „uťáplej“ a asistent trenéra mu řekl: počkej ještě, on se rozkouká. No a najednou díky tomu dědovi jsem začal opravdu hrát a nakonec jsem zůstal ve Spartě 13 let. Ta podpora od rodiny je nesmírně důležitá. Navíc, když začnete hrát v takovém klubu, tlačí vás na sportovní školy a máma, která má červený diplom, chtěla, abych měl vzdělání, takže jsem šel na jazykovku a pak na gympl a bylo těžší to skloubit to dohromady. 

Co tě fotbal naučil? 

Řešíš překážky, problémy, musíš neustále hledat cesty, jak fotbal sloučit se školou a se životem. Se mnou to v dětství nikdo moc neřešil. Máma byla spíš na to, abych měl vzdělání a táta má také výšku, ale byl sportovní typ. Jenže mamka mu to zakázala a už se ke sportu nevrátil. Táta mě podporoval, radil a jsem mu za to hrozně vděčný, ale pro tebe je důležitý ještě ten odborný vhled, který tě naučí, jak si na ty věci přijít sám. 

Slýchám často, že sportovcům pomáhal rodič. Existuje nějaká péče o děti v Česku, co se týče jejich mentálního zdraví? 

Osobně jsem se s tím zatím nesetkal. Můžeš chodit za psychologem a bavit se o těch problémech, ale chybí ta praxe. Když jsem byl poprvé s Marianem, tak mi dokázal v určitých věcech říct „ne“. Díky tomu, že je ze sportovní praxe, mohl jsem své problémy lépe uchopit. Rád bych se profiloval tímto směrem a pracoval s mládeží. 

A rýsuje se něco? 

Myslím, že ano. Když jsem začal studovat na NEWTONu, tak jsem chodil ve Slávii pokukovat do mládeže a potkal jsem se tam s Honzou Chvojanem a Martinem Macháčkem, kteří vystudovali sportovní psychologii. Sedli jsme si spolu a udělali koncept psychologických tréninků pro mládež, trenéry i rodiče. Díky škole jsem si připomněl řadu momentů, které v tom fotbalu přišly. Naučil jsem se uklidnit vnitřní dialogy, když jsem byl emočně rozhozený a to bych rád i předával těm mladým klukům.
 

Jak vnímáš to, že vrcholový sport často překračuje tvoje hranice? 

Když nepůjdeš na ten svůj limit, nepoznáš sám sebe, tak je to se vším. Dneska je ta doba taková, že není snadné zjistit svůj práh fyzična nebo mentální kondice, protože si obecně věci hodně ulehčujeme. Jdeš na hranu a zjišťuješ, jestli na to máš. Dal jsem do fotbalu hodně úsilí, dřel jsem, ale vrátilo se mi to. 

Zmínil jsi, že se věnuješ svým nechtěným myšlenkám. Jaké byly ty tvoje? 

Byly to hlavně strachy o zranění, protože se mi opakovala. Musel jsem přijít na to, jak odstranit strach, když jdu na hřiště. To bylo pro mě nejtěžší. Byl jsem taky hrozně precizní a chtělo to odhodit tu vážnost a brát ten fotbal i s humorem. Zjistil jsem, že ty věci, kterých se bojím, stejně neovlivním a naučil jsem se strach přetočit do vlastní výhody. Byl jsem po plastice a šel jsem hrát derby se Spartou a měl už jsem ty priority jinde. Šel jsem si to užít a ne řešit, že udělám chybu.
 

Takže je to o vnitřním nastavení. Na tom bys chtěl pracovat s mladými talenty? 

Ano, rád bych zlepšoval podmínky pro ty kluky a rozvíjel jejich potenciál. Jednak aby si přišli na to, co je baví mimo fotbal a měli i něco jiného. A za druhé bych rád pracoval na tom jejich nastavení. Každý je totiž jiný. Někdo si vyčítá chybu, někdo je naštvaný. Je důležité umět na tyto emoce kluků reagovat. Když je někdo stydlivější, musí si to osahat a podpořit a podobně. Já byl takový, že jsem se vždycky hecnul, ale někteří kluci to nemají. 
Jde o to, že z nevýhody si musíte udělat výhody. Mně například říkali, že jsem malý na stopera. Všude jsem se setkával s předsudkem, že jsem malý a nemůžu být stoper, hrál jsem středního obránce.  Nakonec jsem přeskočil Romelu Lukaka v Lize Mistrů, ubránil Messiho a pak jsem se dostal do reprezentace. Byl jsem sice malý, ale rychlý, dokázal jsem rozehrát a budoval jsem hru. 

V rozhovoru pro NEWTON TV jsi mluvil o tom, že jsi musel hledat důvěru v sebe i ve fotbalové prostředí? Už jsi ji našel? 

Ano a jsem za to rád. Vrátil jsem se do dětství, do vztahů, zvědomňuju si to, zjišťuju, jak mě to ovlivnilo a kdo jsem. 

Přečtěte si, proč musíte být podle Mariana Jelínka v této době skutečně odolní.