Marian Jelínek: V téhle době musíme být setsakramentsky odolní

Jméno Marian Jelínek má řada z vás spojeno s hokejem. Bývalý trenér české hokejové reprezentace, s níž se stal i mistrem světa nebo HC Sparta má ale daleko širší portfolio než trenérství. V současné době se věnuje individuálnímu koučinku sportovců, pořádá přednášky, píše knihy a učebnice a vede kurzy motivace pro sportovně nadané děti. Inspiraci čerpá v knihách a cestování. Od trenérství postupně obrátil pozornost ke studiu „psychické laboratoře“ ve vrcholovém sportu. Jakým tlakům dnešní sportovci čelí a proč přestat umetat pěšinku dětem? To se dozvíte v rozhovoru. Marian Jelínek vám také přiblíží jedinečný studijní program MSc. Mentální koučink ve sportu a businessu, jehož je garantem.

Léta koučujete lidi, ale kdo koučuje Vás?

Nejvíc mě koučují knihy. Také cestování, příroda nebo pobyt v klášteře. Svého kouče nemám. Když jsem byl malý, fungoval jako můj mentor táta. Ale nejdůležitější jsou pro mě knihy. Většinou čtu pět, šest knih najednou. Jde o knížky související s psychologií, nebo třeba neurologií. Mám na stole Junga, Františka Koukolíka, Ivana Černohorského, Radkina Honzáka. Co se týče cestování, jezdím do oblastí, kde je ekonomická nouze: Amazonie, Guatemala, Mexiko, Srí Lanka, Čína a teď jedu třeba do Himalájí.

Musí mít v sobě člověk nějaký předpoklad, aby mu cesty něco opravdu daly? Znám spoustu lidí, kteří se sbalili na půl roku s tím, že se všechno změní, dojeli zpět a všechno bylo stejné…

Myslím si, že se musíme naučit dívat, pozorovat, vnímat okolí, ztišit se a třeba i jen lelkovat. Člověk by měl mít co nejbohatší svůj vnitřní svět. Čím víc toho vím, tím silněji si daný okamžik můžu vstřebat do sebe. Půjdu-li lesem a nebudu znát žádný druh stromu, motýla nebo rostliny a někdo se mě zeptá, kde jsem byl, řeknu: v lese. A co tam bylo? No nic, stromy. Když o tom lesu něco víte, máte daleko pestřejší vjemy, čímž si daný okamžik daleko silněji prožijete a navíc  si představíte více souvislostí: tady rostou habry, protože je tu vlhko. Plno lidí jede do světa a neuvědomují si, že poznání, kam jedu, mi dává daleko silnější prožitek. Proto je důležitá vzdělanost a informovanost v kombinaci s prožitkem. Musí to být v symbióze. Když budu mít jen poznatky, budu neplodný teoretik, když jen prožitky, tak slepý praktik.

Myslíte, že tu vnímavost můžeme nacvičit? Často se zeptám lidí, jak bylo na dovolené, a oni mi řeknou: byl tam pěkný hotel.

Já myslím, že je to každého věc, každý máme možnost volby a každý si tu svobodu vykládáme jinak, bohužel. Svoboda musí vést k zodpovědnosti. Jestliže mám zodpovědnost k sobě, ke svému životu, ke svým dětem, k času, který tu mám vytyčený a chci ho prožít co nejintenzivněji, měl bych o místě, kde se nacházím, něco vědět. Ale jestli někoho dělá šťastným hezký hotel, tak je to jeho věc. Nechci nikoho měnit, já sám ale takový být nechci.

Proč se spousta lidí doslova honí za zážitky, fotí, cestují jako šílení, ale pořád to není ono?

To by bylo dobré si vysvětlit zážitek a prožitek. Prožitek je daleko silnější než zážitek. Jestliže mám jenom zážitek, vidím kolem sebe jen kulisy, nevidím souvislosti, nevidím propojení s tím prožitkem. Pak je to ono: byli jsme u vody a byly tam velké vlny, jídlo bylo perfektní. Až na konci vyprávění zjistíte, v jakém státu dotyčný vlastně byl. Ale znovu opakuju, nemůžu nikomu nakazovat, jak a co má vnímat, to je každého věc.

Zmiňoval jste tatínka, v čem Vás mentoroval? Ve sportu?

Ne, naopak. Můj táta byl lékař, můj bratr je doktor. Maminka pracovala ve zdravotnictví. Já jsem se vymknul. Táta mi tiše trpěl, že dělám vrcholově sport a studuju FTVS, ale pořád mi opakoval, že vzdělání je hrozně důležitá věc, takže jsem si dodělal i přírodovědeckou fakultu. Později, když jsem si užil toho vrcholového sportu se vším všudy, a to třeba i díky Jaromírovi Jágrovi, zjistil jsem, že chci od života ještě něco jiného než trénovat. Začala mě bavit ta psychika. Nechtěl jsem opustit vrcholový sport, ale zjistil jsem, že ta psychická laboratoř v tom vrcholovém sportu je opravdu úžasná. Změna intenzity emocí, vyhráváte, najednou prohráváte, alchymie emocí, to si ani člověk neumí představit, co všechno v tom týmu alfasamců může nastat. V normálním životě to tak rychlé a dynamické není.

Co je zásadní téma mentálního koučinku vrcholového sportu?

Umět pracovat s nechtěnými myšlenkami. To jsou myšlenky, které člověk vlastně nechce a týkají se především strachu, respektive kontroly emocí, motivace, koncentrace či sebevědomí. Dále je důležité zvyšovat psychickou odolnost. V téhle době musíte být setsakramentsky odolní, už třeba i proto, že digitalizace vám umožňuje četnější, rychlejší a silnější ataky ega sportovce. Je to neskutečně ošklivé a rychlé. Během pěti minut po zápase už máte hejty na instagramu. Ten člověk by to třeba za šest hodin napsal jinak, ale má možnost to napsat hned a neudrží ty emoce na uzdě. To je jeden z důsledků rychlosti, klipovosti ale i povrchnosti současné doby, a naše emoce to extrémně zatěžuje. Plno sportovců mi pak říká: já se na to snad vykašlu, to mi za to nestojí, podívej se, co o mně ti lidé píší.

Jaká se nabízí cesta, aby byly třeba talentované děti posilovány v psychické odolnosti?

Pro mě je to cesta, kterou se snaží jít Open Gate, a tou je nový školní předmět, který by učil děti pracovat se svým subjektivním světem a připravoval je na život v současném světě. Například, jak pracovat s neúspěchem, stresem, nechtěnými myšlenkami, s emoční inteligencí. Vrcholoví sportovci a manažeři často říkají, že všechno je v hlavě. Daniel Goleman, americký psycholog píše o tom, že dvacet procent úspěchu je IQ, zbytek EQ. A proto vytváříme s kolegyní učebnici, a pokud to projde, od září roku 2023 bude zahájena výuka nového předmětu na Open Gate. Učitelé se budou v tomhle předmětu doškolovat. Ministerstvo školství o tom mluví dlouho, ale otočit Titanicem je bohužel těžší a Open Gate mi nabídl tuhle spolupráci.

A krom nové učebnice?

Vytvářet psychicky i fyzicky odolnější populaci. Přibývá spotřeba nejen antibiotik, ale i antidepresiv. Jestliže chci, aby dítě bylo otužilejší, neznám jinou cestu, než ho s rozumem vystavovat postupně chladu – otužovat. Zkrátka musím mu tu cestu v tom blahobytu trochu znepříjemňovat. Když má pak dítě ty či ony návyky, má větší předpoklady, že bude fyzicky odolnější. Jestliže chcete zvýšit odolnost psychickou, měla by skončit doba umetání cestiček. Měli bychom cíleně a s rozmyslem dávat dítěti překážky, aby se je naučilo odstraňovat. Například ve sportu musíme nechat dítě prožít si tu porážku. Nenalhávat mu nic, planě ho neutěšovat. Nenechávejme neustále děti vyhrát v člověče, protože jsou malé. Nikdo v životě vás taky přece nenechá vyhrát. Jsou tu náročné výzvy a těm musíme čelit. Musíme trénovat děti, jak se stavět k porážce, k neúspěchu. Učit je, že chyba sice často bolí, ale že je to důležitý okamžik na cestě k cíli, že nám třeba taky ukazuje, co ještě neumíme, na čem mám pracovat a podobně.

Napsal jste knížku o strachu. Je to strach, co lidi brzdí nejvíc?

Jak již jsme řekli, naše subjektivní světy jsou zatěžovány především myšlenkami nechtěnými. Tyto myšlenky mají prapůvod především v nějaké konotaci strachu. Například i žárlivost, pýcha, hněv, to jsou všechno v konečném důsledku strachy o něco či o někoho. Je nutné si uvědomit, že máme dva typy strachů: strach o život, ten nám pomáhá přežít a je archetypálně starší. Jenže teď nám již nejde každodenně o život a vystřídal ho druhý typ, strach o ego, ten je špatný, destruktivní a brzdí naše různorodé výkony. Když se dítě počurává kvůli diktátu, je to špatný strach, rušivý, když vyleze dítě na strom a najednou vidí, že by mohlo spadnout a skončilo by to nějakou katastrofou, rozpláče se, jedná se o strach pozitivní, chránící destrukci našeho těla. My jsme ale udělali z pětky z diktátu tu katastrofu, jako by nám šlo o život a tělo i tak reaguje. Společnost je charakteristická honbou za dokonalostí, nedovoluje chyby, porážky a neúspěch. Ale přirozeností je, že v něčem jsem dobrý a v něčem špatný. My chceme kredit ve všem. Musíme ale umět bez emocí přijmout sami sebe, svou nedokonalost.

Vy ale motivujete taky lidi k výkonu…

To se přeci nevylučuje. O výsledky jednoznačně od určitého věku přeci jde! Je však otázkou, jaký tlak na ten výsledek v tom či onom věku dáváme. Doba dává ohromný tlak na výsledky a je jedno, jak jich dosáhnete, což vede třeba až i k neetickému jednání. Už Platón řekl krásnou větu: „Lidé, kteří milují moc, by k ní neměli mít přístup.“  Pokud však se nám podaří „vyladit“ subjektivní svět jedince do určité harmonie mezi láskou k činnosti a touhou být v tom nejlepší, situace se mění a jedinec nemá takový problém s atakem etických norem a hodnot. Jednoduše řečeno, když tu činnost miluji a chci od toho co nejvíc, tak najednou zjistím, že to je ta pravá harmonie subjektivního světa, který je velmi výkonný a zároveň nemá takové sklony k neetickému jednání. Ale pokud je můj subjektivní svět nastaven pouze „chtít co nejvíc“, tak to je podhoubí pro neetické jednání. Proto se studentů vždycky ptám: Baví tě peníze, nebo tě baví vydělávat peníze?

Jste garantem studijního programu Mentální koučink v businessu a sportu. Co je jeho hlavní náplní?

Práce se svým subjektivním světem. Učit člověka inspirativní formou pracovat sám se sebou – selfkoučink. Lítáme na Mars, ale neznáme sami sebe. Pokud chci s něčím pracovat, musím to nejdříve poznat, proto je tam i to sebepoznání. Součástí jsou také informace a praktická cvičení z hlediska psychologie, anatomie, neurologie atd. a pak přecházíte v techniky, kterými můžete ten subjektivní svět nějakým způsobem ovlivňovat. Nemám rád, když mi někdo říká mentální kouč, pracuji se subjektivním světem svěřenců. Ale dejte mi název někoho, kdo pracuje se subjektivním světem svěřenců. Nezanedbatelný rozdíl mezi tímto studijním programem a přehršlí kurzů pro kouče je fakt, že dostanete akademické vzdělání a dostanete titul MSc., což je něco ojedinělého. Lektorský tým je sestavený tak, jak jsem považoval za nejlepší možné v České republice. 

Líbil se vám rozhovor s Marianem Jelínkem? Přihlaste se do jeho programu a učte se od nejlepších

Garant MSc. programu Mentální koučink ve sportu a businessu, v němž získáte portfolio nástrojů ke zefektivnění práce s jakýmkoliv lidským potenciálem. Marian Jelínek je uznávaný expert mentálního koučinku v Česku, který spolupracoval se sportovními hvězdami jako je Karolína Plíšková, Tomáš Rosický nebo Jaromír Jágr.