Marian Jelínek mění sportovcům mindset. I díky programu na Newtonu

Mentální kouč vrcholových sportovců i člověk, který má zásluhu na tom, že mentální koučink ve sportu se u nás začal brát vážně. To je Marian Jelínek. Mimo jiné autor několika úspěšných titulů o vnitřním světě nejen sportovců. Na jeho program Mentální koučink ve sportu a businessu na NEWTON University se stojí fronty. Proč? 

V oblasti mentálního koučinku ve sportu jste průkopník. Co vás přivedlo k myšlence koučink vyučovat?

Absence oboru sportovní psychologie. Původně jsem navrhoval, že bychom mohli na Newtonu založit tento obor, ale zatím to není možné, takže jsme se dohodli na profesním programu Mentální koučink ve sportu a businessu.  Druhý motiv byl, že koučovacích kurzů je sice moc, ale není tady žádná koučovací škola, která by vám dala titul. Na rozdíl od hromady kurzů pro kouče, dostanete akademické vzdělání. Lektorský tým je sestavený tak, jak jsem považoval za nejlepší možné v České republice. 

Váš program je velmi úspěšný, po otevření se do několika hodin naplní. Čím si to vysvětlujete? 

Hladem po tomto druhu vzdělávání. Vnímám to z terénu. Nebudu přehánět, když mám denně jeden až dva telefonáty, jestli nevím o mentálním kouči, který by pracoval s nějakým sportovcem. Tak velký zájem plyne především ze sportovního prostředí. Dobří sportovní koučové mají tolik práce, že nestíháme. Moje soukromá prognóza je, že požadavek na tuto edukaci bude ještě sílit, protože sport přišel do bodu, kdy se ty rezervy nachází  především v mentální přípravě. Kondiční trenéři, výživoví specialisté, to všechno funguje dobře. Ale ta mentální příprava u nás ještě není natolik prozkoumaná, aby byla užitá v praxi. V zahraničí jsou v tomto ohledu mnohem dál. Nedávno jsem byl na konferenci UEFA a zhlédl moc krásné vystoupení sportovního psychologa, který mluvil o duševním zdraví sportovců. Ve světě už je to běžné, u nás zatím bohužel ne.

Proč to u nás, na rozdíl od zahraničí,  zůstává zatím jen u tlaků? 

Podle mého názoru v tom nejsme ještě edukovaní. Trenéři u nás často pracují s metodami, které používali dřív, ale cítím, že u mladých trenérů se přístup mění, mentálnímu zdraví se věnují hodně. I do programu se mi hlásí lidé do 40 let. Většinou jsou to aktivní sportovci, ale i ti, kteří končí sportovní kariéru. Zájem mají trenéři z velkých i menších klubů. Když to řeknu na rovinu, věřím, že do 5 a 10 let až se pracovně obmění starší generace, dojde k tomu, že mentální příprava se stane přirozenou a nedílnou součástí tréninkového procesu. 

 S čím tito lidé z programu odejdou?

Rád bych podotkl, že program není určený úplným začátečníkům v koučování. Je to program pro lidi, kteří o koučování už něco ví. A protože budoucnost je podle mého především v self koučinku, program končí znalostmi různých technik self koučování.  

Co self koučink obnáší?

Je to práce sama se sebou a především se svými nechtěnými myšlenkami. To jsou myšlenky, které člověk nechce. Přijdou k vám zpravidla před nějakou důležitou akcí nebo v krizové situaci. Jsou to například myšlenky strachu, sníženého sebevědomí a s nimi by měl dotyčný umět pracovat. Pokud to neumí, je jeho subjektivní svět zaplaven emočním jedem těchto myšlenek a ten člověk se podle toho chová. Učím, jakým způsobem mohu pracovat s myšlenkami nechtěnými. Nechtěné myšlenky jsou hodně časté u sportovců, kteří mají jenom vnější motivaci. Sportují například kvůli rodičům a bojí se, že je zklamou. Pokud se člověk v tom sportu seberealizuje, podhoubí pro nechtěné myšlenky je nižší. 

Jak taková myšlenka vypadá, co vám říká? 

Nechtěná myšlenka může přijít v jakékoliv pozici. Například sportovec usíná na mistrovství světa a chodí mu do hlavy myšlenky: hlavně to zítra nezkaz, je to tvoje první mistrovství světa, když to zkazíš, na jiné už nepojedeš. A on nemůže usnout. To je klasická myšlenka nechtěná, která je tady z důvodu strachu o výsledek, strachu o budoucnost a atakuje vaše ego. Pokud s tím neumíte pracovat, může se vám stát, že chodíte tři hodiny po bytě, nemůžete usnout a druhý den jste na ten výkon unavení, psychicky i fyzicky a zkazíte to. Takže vám to může zhatit tříletý, pětiletý trénink, kdy se například připravujete na olympiádu. Ale ta nechtěná myšlenka může přijít, i když vás čeká důležité jednání, státnice, bakalářky, něco, co je zatížené emocí. 

Jak s tím můžeme pracovat? 

Tyto myšlenky můžete buď vyblokovat, zpracovat nebo transformovat. Používám k tomu dvanáct metod, z  těch dvanácti vyberu většinou čtyři a z těch čtyř se sestaví určitý rituál, který pomáhá v okamžiku, kdy ta nechtěná myšlenka přijde. Jde  například o techniky založené na posturologii, dechových cvičeních, vizualizaci nebo řízeném vnitřní rozhovoru.

Stává se, že za vámi chodí lidé i s jinými problémy? 

Ano, ale já si myslím, že mentální kouč by se měl věnovat opravdu vedení myšlenek. Mentální koučové se často pletou do věcí, které patří už do psychologie nebo psychiatrie. Proto máme spoustu nepřátel. Přitom by stačilo, kdyby byl kouč schopný v pravou chvíli vyklidit pískoviště. Sportovní kouč má pomáhat s nechtěnými myšlenkami. Nemá smysl fušovat do řemesla lidem, kteří studují pět let medicínu.  Proto se snažím v Česku ten mentální koučink sjednotit, aby si koučové uvědomili, co je jeho smyslem. Proč lidé začínají brát antidepresiva? Protože neumí pracovat s nechtěnými myšlenkami, až to skončí tak, že si musí brát prášky na spaní. Ten prvopočátek je koučovací, učit pracovat lidi s těmi strachy, obavami. Tím by se podle mého mělo začít už u dětí ve školách.

S nechtěnými myšlenkami se setkává každý z nás. Jak poznáme, kdy to zvládneme rituálem a kdy už se jedná o hlubší úzkost, která je na léčbu? 

To, že jde o psychiatrický problém poznáte tak, že se to začne projevovat na psychosomatice. To znamená, že když vám přijde holčina, která se rozjíždí anorexie nebo bulimie, měli byste úzce spolupracovat s psychiatrem a psychologem a předat jim klientku do péče. Pak je zase fajn, když si ji vezmete zpátky a etablujete ji do života. Naposledy jsem takto řešil baletku, u které se zjistila anorexie, dostala antidepresiva a já jsem to řešil s psychiatrem, který mi řekl: už nemám čas ji etablovat do života, pomozte jí, aby se nám nevrátila. To je pozice mentálního kouče. Pokud si ale mentální kouč egocentricky myslí, že to zvládne, tak to je problém. V této chvíli bývají psychologové a psychiatři naštvaní, protože pak k nim přijde totálně zdevastovaný člověk, kterému mohou jen velmi těžko pomoci. Takže je důležité spolupracovat, komunikovat. Samozřejmě to souvisí i s profesní zkušeností. Když vidím, že mi to dva, tři měsíce nefunguje, tak už je na zvážení jiný postup.

Jaký to je pocit, když se vám podaří takto etablovat klientku do života? 

Určitě příjemný. Jednak proto, že jste někomu pomohli a jednak proto, že se ujišťujete, že to funguje, že to má smysl. 

Stalo se vám někdy, že s Vaší pomocí sportovec ukončil svou kariéru? 

Pokud to myslíte tak, že se přišel poradit, jak skončit, tak ano. Ale nikdy neradím, aby někdo dělal to či ono, na tu si musí člověk přijít sám. Vy jen inspirujete a rozebíráte to s klientem. 

Jakou první věc říkáte svým studentům při první hodině tohoto MSc.? 

Pojďme sjednotit kouče České republiky, pojďme tomu dát větší kredit, pojďme vytyčit zcela jasné pískoviště, které není psychologické ani psychiatrické, ale je naše. Začínám tím, že jim vysvětlím, kdo je kouč. Když to budeme ctít, tak nebudeme štvát okolí, ale okolí si řekne, ano, tak to potom ano, tomu rozumím. Psychiatr nebude řešit někoho, kdo má strach z porážky, ten má daleko těžší případy. Právě tyto strachy může kouč velmi vhodně ovlivňovat. Teď jsem seděl s jednou profesorkou psychiatrie a ta mi říkala: Mariane, kdyby se vám koučům povedlo, že u nás v nemocnici bude končit o 15 procent méně lidí, tak je to neskutečný výkon. To mě zajímá. A stejně mě zajímá, jak změnit vnímání zdravého životního stylu, protože v současné době končí v nemocnicích 20 procent obézních lidí s diabetem. Ať je to psychické, nebo fyzické tělo, pojďme si pomáhat. 

Přečtěte si, jak se s nechtěnými myšlenkami popral známý fotbalista David Hovorka.