Z Prahy do Oxfordu a zpět: Příběh rektorky

V šestnácti letech stojím s kufrem na letišti, připravená strávit poslední roky střední na škole ve Velké Británii. Tehdy mě frustrovalo učení se nazpaměť a toužila jsem rozšířit své obzory, takže jsem nadšeně využila příležitost, kterou mi poskytlo stipendium nadace Open Society Foundation ke studiu v Anglii. Moje odhodlanost a vysoké skóre v testu z angličtiny mi zajistily místo a brzy jsem se ocitla na Isle of Wight na jihu Velké Británie, připravena na vyrazit na novou vzdělávací trasu.

Můj předpoklad, že vysoké skóre v testech angličtiny mi bude stačit na to, abych stíhala rychlou angličtinu nových spolužáků, se ukázal jako mylný. První dva měsíce jsem jen přikyvovala a usmívala se! Ale pak najednou vše začalo dávat smysl – je to důkaz síly učení se 'plným ponořením' a vůle nevzdat se.

Následující dva roky byly přesně takové, jaké jsem si představovala, plné nových kulturních zážitků, debatování o světě s mezinárodními přáteli a rostoucí lásky k britským televizním pořadům. Cestou jsem se naučila přizpůsobit se svému okolí – což je zásadní dovednost, zvláště když jsem čelila nečekaným situacím. Velmi překvapující bylo zjištění, že jsem si ve škole osvojila docela vybraný anglický přízvuk – natolik, že si lidé v autobuse stěžovali na 'východoevropské imigranty' přímo přede mnou, aniž by si uvědomili, že jsem jednou z nich.

Blížil se konec střední školy a já jsem čelila svému prvnímu velkému neúspěchu: nedostala jsem se na University of Cambridge. Zklamaná, ale neodrazená, jsem se rozhodla přestěhovat do hlavního města a studovat politologii na London School of Economics. Tam jsem ovládla zásadní dovednost britského akademického světa: psaní esejí. Její důraz na originalitu – nejen na prokazování znalostí, ale také na originalitu – byl zásadní pro můj pozdější akademický úspěch.

Moje bakalářská léta utekla v záplavě přednášek, zkoušek a samozřejmě návštěv tradiční britské instituce: hospody. Ale žádné množství piva nemohlo utopit moji potřebu objevovat a učit se nové věci. Stále více mě zajímala politika Latinské Ameriky a pokračování v akademickém světě se zaměřením na tento region se jevilo jako ideální způsob, jak uspokojit obě potřeby. Navzdory dřívějšímu odmítnutí z Cambridge jsem se nevzdala myšlenky na Oxbridge. Když jsem zpětně analyzovala ten pohovor, uvědomila jsem si, že jsem vážně podcenila nutnou přípravu, a tak jsem musela opravit svůj původní předpoklad, že dobré známky stačí k posunu v akademické kariéře.

Když jsem se hlásila na Oxford na magisterský obor Latinskoamerická studia, vzala jsem tyto lekce k srdci a rozhodla se neopakovat stejné chyby. S dobrými známkami ale i důkladnou přípravou na náročný pohovor v kapse to tentokrát klaplo. Na Oxfordu jsem pak pokračovala i na doktorát, projížděla se na kole úzkými ulicemi na semináře a trávila dlouhé hodiny v historické knihovně Bodleian. Atmosféra vytvořená staletými knihovnami mě rozhodně motivovala k procházení stovek stránek textu a psaní (doufejme originální) eseje každý týden.

Nemohla jsem se však dočkat, až své teoretické myšlenky konfrontuji s realitou svých výzkumných subjektů. Během své akademické kariéry na Oxfordu jsem strávila celkem dva roky v Bolívii, Chile, Peru a Venezuele. Ty zkušenosti mi otevřely oči. V Bolívii jsem se naučila, jak Aymarové dosahují konsensu – někdy zůstávají v jedné místnosti celý týden, dokud nedosáhnou shody – což mi dalo úplně nový pohled na demokracii.

Cestovala jsem po Chile a po večerech seděla kolem ohně s aktivisty z kmene Mapuche, kteří byli místními i mezinárodními médii označováni za teroristy, a viděla jsem ostrý kontrast mezi mediálními zobrazeními a skutečnými zkušenostmi těchto komunit odhodlaných bránit svá dědičná práva. Tyto momenty mě naučily nové úrovni pokory a zdůraznily důležitost přistupovat ke každé nové situaci s otevřenou myslí a připraveností se přizpůsobit.

Po návratu do Velké Británie bylo dokončení mého doktorátu zkouškou vytrvalosti – náročný, ale nakonec uspokojivý proces – a pokračovala jsem na Oxfordu jako postdoktorandka. V tu chvíli už jsem trávila více než deset let v britském akademickém světě a navzdory značným profesionálním úspěchům jsem začínala uvažovat, zda by klasická akademická kariéra na Oxfordu – instituce, která navzdory koncentraci nápadů a inteligence byla velmi odolná vůči změnám a inovacím – byla tak naplňující, jak jsem si vždy představovala. I tento předpoklad bohužel potřeboval upravit.

Vzpomněla jsem si na původní motivaci stipendia nadace Open Society Foundation – přinést to, co jsme se naučili v zahraničí, zpět domů. NEWTON University založil můj táta a je to dědictví, ve kterém je obrovská výzva pokračovat. Po zkušenostech se vzdělávacími systémy Velké Británie a Česka jsem byla nadšená, že mohu přinést to nejlepší z britské akademie na NEWTON. Ale snažila jsem se vědomě nechat za sebou přístup „co tě nezabije, to tě posílí“, který charakterizoval moji zkušenost na Oxfordu. Navíc návrat do Čech byla také příležitost umožnit mé dceři vyrůstat v Česku a zajistit rodinný život s rovnováhou, kterou Oxford nemohl nabídnout.

Takže jsem se s rodinou vrátila do Prahy. Navzdory častým návštěvám jsem v Česku nežila více než 15 let (což bylo v té době prakticky půlka mého života a rozhodně celý můj dospělý život!), a trvalo nějakou dobu, než jsem propletla nitky života, který jsem opustila v šestnácti, s látkou osoby, kterou jsem se stala, formovanou léty mezinárodních přátelství a zkušeností.