PowerPoint nechal za dveřmi. Místo toho přivedl na NEWTON umělce, podnikatele, sportovce i tvůrce, kteří studentům otevřeli jiný svět. Svět autentických příběhů. František Zjevík vytvořil předmět Inspirativní osobnosti a profesní výzvy, který se stal prostorem pro dialog, otázky a emoce, jež se do běžných sylabů nevejdou.
Předmět Inspirativní osobnosti přináší příběhy místo slidů
„Všechno, co jsem chtěl být, jsem už byl. A teď jen zjišťuju, kdo vlastně jsem.“ Tahle věta zazněla od jednoho z hostů předmětu Inspirativní osobnosti a profesní výzvy, který na NEWTON University vede František Zjevík. A možná nejlépe vystihuje, o co v tomto předmětu jde. Témata jako jsou hledání, autenticita a odvaha mluvit o věcech se do běžných sylabů nevejdou.
František vytvořil tento předmět jako aktivitu nad rámec běžné výuky, protože cítil, že studentům chybí kontakt s reálným životem a příběhy lidí, kteří obstáli ve zkouškách, selháních i vítězstvích mimo akademickou půdu.
„Tento předmět není o prezentacích v PowerPointu. Je o živých rozhovorech, lidském kontaktu, hodnotách, chybách i výzvách,“ vysvětluje.
Dvanáct přednášek během semestru se proto mění v dialog: první a poslední hodinu vedou studenti společně s ním, deset mezi tím patří hostům – umělcům, sportovcům, podnikatelům i osobnostem veřejného života.
Rozhovor s Františkem přibližuje, co ho k vytvoření předmětu vedlo, co mu přinesl a proč se studenti stali jeho největší inspirací.
Proč tě vůbec napadlo zvát do výuky hosty zvenčí? Co tě k tomu vedlo?
Vždycky jsem vnímal, že studentům chybí kontakt s opravdovým životem, s tím, co se děje za zdmi školy. V přednáškách se často řeší teorie, modely, poučky. Ale realita je jinde. Proto mě napadlo přivést do výuky osobnosti, které mají co říct. Znám spoustu inspirativních lidí, umělce, podnikatele, sportovce a chtěl jsem, aby se jejich příběhy dostaly ke studentům. Aby pochopili, že kariéra není o přímce, ale o hledání, pádech, odbočkách a odvaze jít za tím, co má smysl.
Co sis od toho sliboval? A splnilo to tvá očekávání?
Sliboval jsem si, že studenty „probudí“, že je osloví lidský příběh víc než slidová prezentace. A to se potvrdilo. Mnozí po hodině přicházeli, ptali se, diskutovali, sdíleli vlastní zkušenosti. Viděl jsem, že ta výuka žije. Splnilo to moje očekávání, možná je i předčilo. Vznikla úplně nová energie, nový typ vztahu mezi námi.
Podle čeho sis vybíral, koho pozveš? Šel jsi po zvučných jménech, osobních kontaktech, nebo spíš po tématech?
Primárně podle příběhu a autentičnosti. Nešlo mi o slavná jména, šlo mi o to, jestli ten člověk opravdu něco zažil, překonal, tvořil. Chtěl jsem, aby studentům něco zanechal. Volil jsem z okruhu svých přátel, známých, ale i těch, které jsem znal jen přes rozhovory nebo doporučení. A každý host měl své místo – někdo jako zdroj inspirace, někdo jako výzva k zamyšlení.
Je někdo, koho jsi oslovil a on tě odmítl? A mrzelo tě to?
Ano, stalo se. Většinou to bylo kvůli nabitému diáři nebo životní situaci. Neberu to osobně. Věřím, že každý má své tempo a prostor, kdy je připraven mluvit. Mrzelo mě to trochu lidsky, ale zároveň věřím, že všechno má svůj čas, třeba to vyjde příště.
Který z hostů tě osobně nejvíc překvapil, ať už tématem, přístupem nebo reakcí studentů?
Překvapil mě herec, který působil velmi tiše a nenápadně. Ale jakmile začal mluvit o vnitřních pochybnostech, trémě, krizi identity, celá třída ztichla. Byl nesmírně autentický a studenti se úplně naladili. Byl to silný moment, ticho, které má váhu. To byl zážitek.
Kdo z hostů tě nejvíc zaskočil nečekaným komentářem nebo otázkou?
Jeden herec začal vyprávět o své největší životní krizi a pak se zeptal: „A co ty, Františku, kdy jsi naposledy brečel před studenty?“ Zaskočilo mě to, ale pak jsem odpověděl. A bylo to osvobozující. A lidské.
Jak studenti reagovali? Byly momenty, kdy sis říkal: „Tohle fakt stálo za to?“
Ano, několikrát. Když jsem viděl, že studenti neodcházejí hned po konci hodiny, ale zůstávají a chtějí si s hostem povídat. Když se ptali na věci, které běžně ve výuce neřešíme – strach, selhání, vztahy, smysl života. To jsou ty chvíle, kdy víš, že to nebyla jen další přednáška. Byla to zkušenost.
Stalo se někdy, že to úplně nesedlo? Jak jsi to řešil?
Jednou se stalo, že host mluvil příliš ostře, bez filtru. Některým studentům to vadilo. Po hodině jsme si o tom otevřeně promluvili. Nešlo o to říct, že to bylo špatně, spíš o to pochopit, proč mluvil, jak mluvil, a co si z toho můžeme vzít. I to byla lekce. O respektu a rozdílnosti.
Změnilo se díky těmto setkáním něco na dynamice výuky?
Zásadně. Studenti se víc ptají, nebojí se mluvit, víc sdílejí. Už to není frontální výklad. Je to dialog, obousměrná energie. Výuka se stala prostorem pro otázky, které běžně nevznikají. A to je podle mě největší přínos.
V čem podle tebe spočívá ta přidaná hodnota, když student slyší příběh z praxe naživo?
V autenticity a nepředvídatelnosti. Nejde o připravený scénář. Příběh je živý, syrový, někdy emotivní. Studenti slyší, jak se lidé potýkali se selháním, co je motivovalo, co litovali nebo na co jsou hrdí. A to se dotkne nejen rozumu, ale i srdce. A tam se tvoří ta skutečná změna.
Zazněla od některého z hostů myšlenka, která ti utkvěla v hlavě doteď?
Ano. „Všechno, co jsem chtěl být, jsem už byl. A teď jen zjišťuju, kdo vlastně jsem.“ Tohle zaznělo od jednoho muzikanta a pořád o tom přemýšlím. Je v tom obrovská hloubka.
Mělo to nějaký společný jmenovatel? Něco, co spojovalo ty osobnosti bez ohledu na jejich obor?
Lidskost. A upřímnost. Všichni mluvili z místa, kde není potřeba hrát roli. Sdíleli své pády i úspěchy, bez obalu. A to studenty spojovalo s nimi. Protože v tom se najdeme všichni.
Co ti tyhle setkání přinesly jako lektorovi a jako člověku?
Otevřenost. Pokoru. A radost z toho, že můžu být mostem mezi světy. Mám pocit, že výuka díky tomu dostala úplně jiný rozměr. A já sám jsem díky těm rozhovorům vyrostl lidsky i profesně.
Vzal sis z toho něco i do vlastní praxe nebo třeba života?
Určitě. Třeba to, že netřeba se bát být autentický. Že někdy není třeba odpovědí, stačí klást lepší otázky. A taky jsem se naučil více vnímat ticho, prostor mezi slovy. I to je součást učení.
Kdyby si studenti měli z těchto setkání odnést jen jednu věc, co bys byl rád, aby to bylo?
Aby si dovolili hledat svou cestu. I když to někdy bolí. A aby si uvědomili, že žádná chyba není konec světa, jen další kapitola. Život není lineární. A to je v pořádku.
Máš někoho vysněného, koho by sis jednou chtěl pozvat, kdyby nebyly žádné limity?
Helenu Vondráčkovou. Upřímně. Je to ikona, která přežila desítky let na scéně s grácií a noblesou. Mám k ní osobní vztah. Myslím, že by studentům dala mnohem víc, než by čekali.
Kdo z hostů tě nejvíc zaskočil nečekaným komentářem nebo otázkou?
Jeden herec začal vyprávět o své největší životní krizi a pak se zeptal: „A co ty, Františku, kdy jsi naposledy brečel před studenty?“ Zaskočilo mě to, ale pak jsem odpověděl. A bylo to osvobozující. A lidské.
Jak studenti reagovali na tento nový typ předmětu? Nešlo o klasickou výuku…
Právě v tom byla ta síla, že to nebyla klasická výuka. Studenti zpočátku možná nevěděli, co čekat. Ale rychle pochopili, že nejde jen o to „se sejít a poslouchat hosta“. Vytvořila se mezi námi autentická atmosféra: sdílení, důvěra, vzájemné naslouchání. Každý z hostů se tak postupně stal součástí každého z nás. Bylo krásné vidět, jak se studenti otevírají, diskutují, nebo jen v tichu naslouchají.
Jaké byly konkrétní ohlasy studentů?
Byly úžasné. Říkali mi, že je to baví, že se těší na každé další setkání. Že je oslovily příběhy hostů i to, že se o výuce mluví jinak. Někteří mi psali i po semestru, že na ten předmět vzpomínají jako na něco výjimečného. A já vím, že bez studentů by ten předmět nikdy nebyl. Kdyby je to nebavilo, nemělo by to smysl. Ten předmět žije jejich přítomností, energií, zájmem. A já si vážím každého z nich.
Co pro tebe studenti znamenají v kontextu inspirace a výuky?
Upřímně? Oni jsou moje inspirace. Já možná přináším hosty, ale oni přinášejí tu otevřenost, zvědavost, důvěru. Když se mnou mluví po hodině, když se ptají, sdílejí své názory, tak mě to obrovsky obohacuje. Já se od nich učím. Jaký přístup jim dám já, takový se mi vrátí. A to je pro mě zásadní. Je to vztah, ne jednostranný proces.
Co bys na závěr vzkázal svým studentům?
Vzkázal bych jim, že nejsou jen posluchači výuky, ale spolutvůrci celého zážitku. Díky nim mohl tento předmět vůbec vzniknout a hlavně růst. Jsem rád, že se mnou šli do něčeho nového, neznámého, bez záruky, že to bude „správně akademické“. Ale právě tím, že jsme se nebáli jít mimo sylaby, mimo powerpointy a známky, vzniklo něco opravdového.
Ať si zapamatují, že jejich příběh je důležitý. Že každý z nich má co nabídnout světu, a že autenticita, odvaha a otevřenost nejsou slabosti, ale síla. Pokud někdy ztratí směr, ať se vrátí k tomu, co je v nich skutečné. Ať se nebojí ptát, hledat a sdílet. Protože právě v tom je jejich největší potenciál.
A nakonec děkuju vám všem. Nejen za to, že jste se účastnili, ale že jste mi ukázali, že to celé má smysl. Vy jste pro mě víc než studenti. Jste moje inspirace.Sdílejte na: