Velká myšlenka: naučme se lépe selhávat

Od nudných rande naslepo až po neúspěšné klinické studie - správný druh neúspěchu vždy pomůže. Amy Edmondson

Publikováno - Pondělí 28 srpna 2023 13.30 CEST

Amy C. Edmondson

Pravděpodobně jste už slyšeli různé povzbudivé citáty. Například od Winstona Churchilla: „úspěch je potácení se od selhání k selhání bez ztráty nadšení“, nebo C.S. Lewis, který napsal „selhání jsou ukazateli na cestě k úspěchu“. A co teprve Billie Jean King, která s nadšením prohlásila, že „prohra v tenisovém zápase není selhání, je to výzkum“? Možná si pak myslíte: „Jasně. To se lehce řekne, když jste slavní a úspěšní.“

Pro většinu lidí je definice selhání celkem jednoduchá: je špatné, dokonce ostudné. V životě jste úspěšní, pokud nezažíváte selhání. Myslíme si, že vyhnout se mu je správné. Bojíme se, co se o nás bude říkat, když něco pokazíme. Pravděpodobně, že nejsme dost dobří! Společenské stigma neúspěchu tuto spontánní reakci ještě zhoršuje.

Tento instinkt je tak silný, že se můžeme rozčílit kvůli sebemenšímu přešlapu - komentáři, který na schůzce padne na úrodnou půdu, klopýtnutí na nerovném chodníku, při kterém se potutelně rozhlížíme, jestli si toho někdo nevšiml. K těmto věčným obavám se přidává nekonečná povinnost sebeprezentace v době všudypřítomných sociálních médií. 

“Chyby se nenosí”

Podle nesčetných studií jsou dnešní dospívající posedlí prezentováním přikrášlené verze svého života, nekonečným ověřováním "lajků" a trpí srovnáváním a urážkami, ať už skutečnými, nebo domnělými.

A nejde jen o děti. Ať už to souvisí s našimi profesními úspěchy, atraktivitou nebo společenským životem, udržování vnějšího obrazu může mnoha dospělým připadat stejně nezbytné jako dýchání. 

Racionálně můžeme chápat, že neúspěch je nevyhnutelnou součástí života, zdrojem učení, a dokonce podmínkou pokroku ve vědě a technice, ale emocionálně a prakticky je těžké ho tak skutečně prožívat.

  • Co kdybychom se ale naučili neúspěch běžně vnímat jako zdroj objevů a osobního rozvoje? 

  • Co kdybychom dokázali čelit problémům a neúspěchům s upřímností, odhodláním a zdravým smyslem pro realismus? 

  • Co kdyby nám neúspěch jako důkaz naší společné lidskosti poskytoval pocit začlenění, nikoli ostrakizace?

Prospělo by nám zažívat více neúspěchu

Přesně to, že je to správný přístup, tvrdí lidé, kteří se těmito věcmi zabývají, jako jsem já. Již delší dobu zpochybňujeme navyklé způsoby uvažování o selhání a stavíme se proti nim - dokonce do té míry, že se zasazujeme o zvýšení četnosti selhání v projektech a na pracovištích po celém světě. Čtete správně. V našich životech a v našich organizacích by většině z nás prospělo, kdybychom zažívali více neúspěchů, ne méně.

Toto potenciálně provokativní tvrzení však platí pouze v případě, že tato selhání jsou tím správným druhem chyb. Spoustě selhání by se mělo (a může) předcházet. Když jde pacient na operační sál, je správné, aby chirurg před prvním řezem třikrát zkontroloval, které koleno je určeno k operaci. Když pečete dort, je důležité dodržet množství uvedené v receptu. Takové osvědčené postupy hrají významnou roli v prevenci selhání; jsou však k dispozici pouze v dobře pochopených souvislostech.

A co věci, které děláme - například vývoj nového léku proti rakovině nebo hledání životního partnera - a ke kterým neexistuje návod k použití? 

Chcete-li dosáhnout pokroku na neprobádaném území, nezbývá vám nic jiného než experimentovat, a experimenty s sebou vždy nesou riziko neúspěchu.

Ale tyto neúspěchy, konkrétně nové neúspěchy na novém území, přinášejí užitečné informace, takže jsou cenné. (Jistě, jsou stále zklamáním, ale jsou nezbytné.) Já jim říkám "inteligentní selhání".

Vítejte inteligentní chyby!

Inteligentní neúspěchy je třeba vítat, protože nás směřují vpřed k případnému úspěchu. Uzavírají nám jednu cestu a nutí nás hledat jinou. Tato kategorie zahrnuje velmi rozdílné jevy, od, řekněme, nudného rande naslepo až po neúspěšnou klinickou zkoušku nové slibné léčby. Lidé, kteří navrhují klinické zkoušky, minimalizují rizika, jak jen to jde. Neexistuje však způsob, jak zajistit, aby vše vyšlo ještě před zahájením studie. Totéž lze říci o onom rande naslepo.

Mnohé z dnešních lékařských zázraků - například operace na otevřeném srdci, která opravuje nemocné cévy a chlopně - byly kdysi nesplnitelnými sny průkopníků. Bez jejich ochoty tolerovat a poučit se z inteligentních neúspěchů na cestě by většina život zachraňujících pokroků, které dnes považujeme za samozřejmost, neexistovala.

Jak napsal kardiolog Dr. James Forrester: "V medicíně se učíme více z chyb než z úspěchů." Pravdivost Forresterova výroku však sama o sobě příliš neusnadňuje orientaci v bolestivých vedlejších účincích neúspěchu.

Naštěstí se lze dobře naučit selhávat. Strach a stud můžeme nahradit zvědavostí a růstem. K usnadnění tohoto posunu nám pomůže uvědomit si lidskou tendenci hrát, abychom neprohráli, která nás brzdí před novými výzvami - a místo toho se rozhodnout hrát, abychom vyhráli. 

Hra na vítězství s sebou nese riziko neúspěchu, ale přináší také obohacující zážitky a nové úspěchy.

Nejsem zastáncem toho, abychom přijímali hloupé chyby nebo krčili rameny nad nehodami, kterým se dalo předejít. Dobré selhání je o zvýšení četnosti inteligentních selhání, u nichž přínosy více než kompenzují nevýhody. Vezměte si rande naslepo, které se nepovede. Možná si přítel z důvodů, které jste oba v té době považovali za rozumné, myslel, že se vám bude líbit. Dohodli jste se, že se sejdete na kávu, abyste zjistili, že se váš přítel mýlil. 

Bylo to neúspěšné rande zbytečné? Ne, byl to výzkum s minimálním rizikem a definitivními výsledky.

Strach nám příliš často brání v chytrém riskování, které je pro naše objevování - přátel, manželů, koníčků i kariérních kroků - zásadní. Přijmout neúspěch se stane intelektuálně a emocionálně schůdným, jakmile pochopíte, že je třeba omezit ho na správně dimenzované, promyšlené a cílevědomé experimenty na novém území. Tím se živí vynálezci, vědci, kuchaři a podnikatelé. Ale můžeme to dělat i my ostatní, abychom žili plnější a dobrodružnější životy.

Amy Edmondson je profesorkou managementu na Harvard university. Kniha Right Kind of Wrong byla vydána 7. září 2023.

Další četba

  • Jak selhat: Vše, co jsem se kdy naučil z věcí, které se pokazily od Elizabeth Day (4th Estate)
  • Psychologická bezpečnost od Dr. Dana Radeckiho a Leonie Hull (The Academy of Brain-based Leadership)
  • Oslava selhání: Čtyři lekce v pokoře od Costicy Bradatana (Harvard)

Přeloženo z anglického originálu: Edmondson, A. (2023) The big idea: why we need to learn to fail better. The Guardian August 28, 2023.

Tomáš Studeník: Neberte se příliš vážně. Nakonec všichni zemřeme.

Český inovátor a podnikatel, účastník panelové diskuze po přednášce Amy C. Edmondson.Tomáš Studeník sdílí svou cestu a filozofii poučení se z neúspěchu. Studenik jako průkopník Prague's FuckUp Nights zdůrazňuje důležitost neúspěchu v osobní i profesní sféře k podpoře inovací a odolnosti.

Amy Edmondson: „Většina z nás potřebuje k neúspěchu herní příručku“

Rozhovor s Amy C. Edmondson, profesorkou z Harvardu, ukazuje správnou cestu při práci s chybami. Prostřednictvím podpory prostředí, kde je selhání součástí procesu učení, mohou jednotlivci a týmy pěstovat růstové myšlení, které je nezbytné pro dlouhodobý úspěch v akademické sféře, podnikání i mimo něj. Nebojme se selhávat!

Najděte smysl života s IKIGAI

Stará japonská filosofie propojuje 4 oblasti života tak, aby byl vyvážený, úspěšný a spokojený. Naučte se tyto principy a štěstí na sebe nenechá dlouho čekat.