Tomáš Studeník: Neberte se příliš vážně. Nakonec všichni zemřeme.

Kdo z vás byl na Amy, ten samozřejmě udělal dobře, ale nebyla to jen skvělá přednáška, která udělala z tohoto eventu velký zážitek. 
Skvělá totiž byla i panelová diskuze “po”, kde k tématu hovořili samé zajímavé osobnosti.

Kromě profesorky z Harvardu Amy C. Edmondson (ACE) a naší milé rektorky Anny Plechaté Krausové, se zapojila i Kateřina Cakin, ambasadorka témat ACE na NEWTON University a Tomáš Studeník, který bude v budoucnu na NEWTONu vyučovat “umění chybovat”. A právě budoucího lektora jsme vyzpovídali pro NEWTON Today.

Tomáš Studeník je český inovátor, podnikatel a původní organizátor slavných pražských FuckUp Nights. Jeho filosofie, postřehy o hodnotě přijímání neúspěchů a diskuse o nich jsou zásadní pro studenty, kteří si plánují prorazit vlastní podnikatelskou cestu.

Vaše kariéra zahrnuje více oblastí, z nichž mnohé jsou poněkud netradiční. Mohl byste se podělit o to, co vás zpočátku přitahovalo k myšlence učit se z neúspěchu?  

Měl jsem pocit, že jsem v životě selhal. Ať jsem se snažil dělat cokoli, nešlo to dobře. A místo toho, abych z toho měl deprese nebo fňukal, jsem se rozhodl, že na tom chci stavět a začít o tom mluvit bez jakýchkoli filtrů. Jsme pevně nastaveni na to, abychom byli pozitivní a chtěli vypadat úspěšně - abychom byli hodnotným členem kmene. Když jsem ale začal s lidmi mluvit o svých vlastních neúspěších, zjistil jsem, že neúspěch je normální, nikoliv výjimkou. 

A pak, v roce 2014, jsem na YouTube narazil na FuckUp nights. Bylo to v Mexiku a všichni ti lidé popíjeli pivo a vyprávěli davy lidí na parkovišti o tom, jak se jim hroutí život. Říkal jsem si, proč to neudělat v Praze? Tak jsem jim poslal e-mail a oni řekli, ať do toho jdu. Na první akci jsem pozval tři nebo čtyři řečníky, kteří mluvili o tom, jak se jim nedařilo v podnikání, v životě, ve sportu, v umění, v čemkoli, a od té doby se to rozjelo. FuckUp Nights se nyní pořádají ve více než 300 městech po celém světě, ale Praha byla po Mexico City druhá.

Váš kurz Věda o neúspěchu a kniha Umění neúspěchu jsou postaveny na myšlence, že pochopení příčin neúspěchu nám umožňuje lépe inovovat. Můžete tuto filozofii trochu více rozvést?

Pokusy a omyly jsou základní součástí empirické metody - teprve když narazíme na problém, nebo když něco nejde podle plánu, jsme nuceni se zastavit a přemýšlet a zapojit svůj intelekt. Bez neúspěchu se nemůžeme učit ani rozvíjet. 

Tento přístup můžeme využít v každodenním životě tím, že vyzkoušíme nové věci, od univerzitních kurzů přes zakládání podniků až po vztahy, a přijmeme agilní způsob myšlení, kdy je neúspěch jen součástí procesu učení. 

Stává se vám někdy, že se vám nedaří realizovat vlastní rady a máte nutkání se po neúspěchu schovat? 

Rozhodně. Když se něco nepovede, moje první reakce může být intenzivní, ale naučil jsem se zastavit a zpracovat to. Udělat krok zpět mi pomáhá vidět neúspěch v kontextu širšího obrazu toho, čeho se v životě snažím dosáhnout. Tato schopnost zvládat emoce není vrozená; je to něco, co vyžaduje mnoho tréninku a zkušeností. Obzvlášť těžké je, když se neúspěch týká vašeho ega - například špatně dopadne pracovní pohovor nebo vás odmítne potenciální partner - může to být jako život nebo smrt. Ale není tomu tak a klíčem k úspěchu je nejednat na základě prvního impulsu frustrace nebo hněvu.

Máte nějakou radu pro studenty, kteří chtějí urychlit proces vytváření zdravého vztahu k neúspěchu? 

Zásadní je trénink a praxe. Posaďte se s přáteli nebo sourozenci a požádejte je, aby vás odmítli do očí slovy: "Nemám tě rád, jsi hrozný" nebo něčím podobným, a snažte se, aby vás to nerozhodilo.

Je nutné si uvědomit, že odmítnutí často vypovídá více o druhém člověku než o vás - on se potýká s nějakými problémy a vylévá si je na vás. Pochopení této skutečnosti může usnadnit její zvládnutí.

Pracoval jste v zahraničí i v místních mezinárodních společnostech. Jaký je český přístup k neúspěchu ve srovnání s jinými kulturami?

Uvedu příklad z hackathonu, který jsem nedávno spoluorganizoval v Londýně, a který byl zaměřen na budoucnost vzdělávání pomocí generativní AI. Sešli se na něm studenti z londýnských a českých univerzit společně s profesionály z oboru. Na konci hackathonu museli studenti prezentovat své nápady a rozdíl v prezentačních dovednostech mezi britskými a českými týmy byl markantní. 

Veřejné vystupování v mnoha lidech vyvolává strach z odmítnutí a může je ochromit, ale nezdálo se, že by britské týmy nějak zastrašovalo - byly přirozené v prodávání svých nápadů a zaujmutí publika. Českým týmům, přestože měly silné technické znalosti, chybělo sebevědomí, aby dokázaly publikum nadchnout pro své nápady. Nevím, jestli je rozdíl v kultuře nebo ve školní výuce, ale je to něco, co musíme změnit.

FuckUp Nights pořádáte už asi deset let. Zaznamenal jste za tu dobu nějaký rozdíl v tom, jak jsou lidé ochotní přijít se podělit o své neúspěšné příběhy?

Nejsem si jistý. Důvod, proč v tomto projektu pokračuji, je ten, že na cestě k vybudování něčeho smysluplného je selhání nevyhnutelné. A bohužel vidím, že stále méně lidí je ochotno začít s vlastními projekty. Myslím, že je to kvůli nejistotě, kterou jsme všichni zažili během COVIDu. Výsledkem je, že lidé dávají přednost stabilním zaměstnáním před zakládáním vlastních podniků. 

Takže si myslím, že moje mise má před sebou ještě nějakou cestu - vždy bude existovat kompromis mezi rizikem a bezpečností a já chci povzbudit více lidí, aby riskovali. 

Jakou radu byste dal studentům, kteří chtějí začít podnikat?

Když jste mladí, je nejlepší čas riskovat. Nemáte rodinu, hypotéku, můžete spát u kamaráda - náklady na neúspěch jsou nejnižší, jaké kdy v životě budete mít. 

Další rada, kterou bych vám dal, je nebrat si na své nápady peníze nikoho jiného. Nápadů je spousta. Musíte zjistit, zda pro ně existuje trh, ukázat, že fungují v reálném světě, a že existují zákazníci, kteří jsou ochotni za ně zaplatit. Začněte v malém a rozvíjejte se organicky - jen vy sami, třeba s několika přáteli na palubě. 
A pokud se váš nápad uchytí, peníze přijdou samy. 

Vaše vlastní práce je netradiční a zdá se, že v ní hodně riskujete - jako například v projektu THEaiTRE, kde umělá inteligence napsala divadelní hru. Jak ovlivňuje váš přístup k neúspěchu to, že se pouštíte do takových projektů? 

Obvykle mám rozdělaných deset nápadů a z nich se jeden nebo dva dostanou dál, než do počáteční fáze. A spousta jich přirozeně selže. Čím déle žiji, tím méně katastrofální mi tyto neúspěchy připadají - beru je jako součást křivky učení. Analyzuji, co se stalo, a tyto poznatky využívám, když se pouštím do dalšího projektu. 

Také si myslím, že je důležité nebrat se příliš vážně. Kdykoli se setkám s někým, kdo si myslí, že jeho poslání nebo projekt jsou neuvěřitelně důležité, doporučuji mu, aby si přečetl Meditace od Marka Aurelia. Větší význam má to, že všichni zemřeme a za jednu nebo dvě generace už nikdo nebude znát vaše jméno. Myslím, že neúspěch je snazší, když tomu věříte. 

Máte pro čtenáře NEWTON Today nějaký vzkaz na závěr? 

No, vzhledem k tomu, že škola se jmenuje NEWTON, rád bych všem studentům připomněl fakt, že Isaac Newton rozhodně neobjevil gravitační zákony v laboratoři. 

Stejné je to i se start-upy. Na nejlepší nápady nepřijdete, když budete sedět a usilovně přemýšlet. Tyto nápady přicházejí, když je nejméně čekáte - když se koupete ve vaně, venčíte psa nebo právě usínáte. 

Pokud jste ale přepracovaní, vystresovaní a soustředění na jeden cíl, pak nebudete mít tyto chvíle, kdy nepřemýšlíte o ničem a necháváte svou mysl bloudit. Proto radím, abyste si nezapomněli udělat volno pro sebe - tehdy dostanete ty nejlepší nápady.

To zní jako skvělá rada. Moc vám děkuji za váš dnešní čas, Tomáši.