Proč je důležité v managementu myslet hlavně na lidi: rozhovor s Jeromem Dumetzem

Jerome Dumetz je odborník na mezikulturní komunikaci, kterou bude učit v anglickém programu NEWTONu v akademickém roce 2021/22. Zeptali jsme se, co ho k oboru přivedlo, jaký vliv má mezikulturní komunikace na běžné fungování firmy a jestli studenti na Erasmu zažívají kulturní šok.

Jerome, jste odborník na mezikulturní komunikaci a řízení. Můžete vysvětlit, co to mezikulturní řízení vlastně je?

Mezikulturní řízení v sobě obsahuje něco z řízení i ze sociologie. Prostřednictvím sociologických nástrojů analyzujeme preference řízení. Nejde nám jen o zkoumání komunikace a jak být slušný k lidem z různých částí světa. Naším hlavním tématem je efektivní práce s lidmi.

Také je potřeba dát pozor na rozdíl mezi kulturou a národností: v rámci jedné národnosti nebo jednoho společenství se může vyskytovat více různých kultur. Stále víc pracujeme s lidmi, kteří si v životě prošli různými cestami. V mezikulturním řízení se snažíme poznat jejich vzorce a nastavení, abychom mohli přijít s efektivní manažerskou technikou a díky tomu firmy fungovaly lépe a zaměstnance práce víc bavila.

Na co se soustředí váš aktuální výzkum?

V současné době se zaměřuji na globální dopad pandemie Covidu-19. Zhruba před rokem, tedy během hlavního pandemického dění, jsme s doktorem Fonsem Trompenaarsem začali analyzovat, jak kulturní faktory ovlivnily počáteční reakce vlád a obyvatelstva. Naše hypotéza je, že některé kulturně podmíněné způsoby chování přinášejí lepší výsledky, a proto je zkoumáme. 

To je zajímavé. V médiích často slýcháme, jak se český přístup liší třeba od toho skandinávského.

Ano, samozřejmě. A oba se liší od přístupů v Asii. Když je člověk otupělý, tak se opírá o své kulturní preference. Takže hlavně během prvních šesti měsíců jsme našli určitá schémata. 

Nyní, téměř o dva roky později, se od sebe státy navzájem poučily, a tak reagují spíše podobně. Na začátku roku 2020 jsme však viděli, jak se některé země snažily zachovat svobodu lidí, zatímco jiné přistoupily k všeobecnému lockdownu. Některé země přešly k byrokratickým opatřením okamžitě, jiné vůbec. 

A v některých zemích spoléhání na vlastní odpovědnost lidí fungovalo lépe než jinde. Například Švédsko mělo podobné celkové výsledky, ale zcela odlišnou reakci, částečně proto, že mají jiný způsob života. Přibližně v polovině domácností tam žije jen jedna osoba. Pro lidi je tedy mnohem snazší se izolovat než v místech, kde spolu žijí velké rodiny, jako například v Itálii a Španělsku.

Platný pas nestačí, člověk se musí na přesun do zahraničí připravit i psychicky

Kromě vědce jste také kouč a vedl jste workshopy pro světové firmy jako Microsoft nebo ING. Na jakou oblast koučování se soustředíte? 

Pracuji s malými skupinami nebo jednotlivci – obvykle s expaty, kteří jsou vysíláni do zahraničí. Připravuji je a jejich rodiny na to, jaké to je žít v zahraničí, a to včetně kultury konkrétního místa, kam se stěhují. 

Zaměřuji se ale i na celé firmy a na práci velkých týmů, které tvoří lidé z různých koutů světa. Každý pochází z jiného kulturního prostředí a oni musí najít společnou řeč. 

Je něco speciálního, co učíte expaty o příchodu do střední Evropy?

Hodně záleží, z jakého prostředí člověk přichází. Ale ohledně české kultury lidem třeba říkám, že musí dodržovat dochvilnost a formality – například aby používali akademické tituly, a to i mimo školní prostředí.

Všichni lidé zažívají kulturní šok, kdy by se nejraději vrátili zpátky domů, a je potřeba se na něj připravit

Napadá vás z koučování nějaký konkrétní bod, například zajímavá skutečnost nebo úhel pohledu, který často mění pohled vašich klientů na mezikulturní komunikaci?

Ano, pojem kulturního šoku. Jde o myšlenku, že když objevíte novou kulturu, obvykle se vám zpočátku velmi líbí. Ale najednou se to zlomí a máte pocit, že na té kultuře všechno nenávidíte. Až pak najdete stabilitu. 

Je opravdu užitečné připravit budoucí expaty na tento vzorec, aby věděli, že to tak má každý. Já to po 25 letech života mimo svou zemi a stěhování z místa na místo zažívám stále. Ale naštěstí vím, že je to normální.

A stejně tak je to i naopak, když se lidé vracejí do své domovské země. Na to většina firem zapomíná, protože myslí, že je důležité připravit zaměstnance hlavně na odjezd. 

Nemáme k tomu přesná globální čísla, ale víme, že z firem, které nenabízejí podporu při návratu, více než polovina vracejících se manažerů do roka skončí. Což je obrovské selhání, protože vyslání zaměstnanců s rodinou do zahraničí stojí spoustu peněz a předpokládá se, že si do domovské pobočky přinesou nové dovednosti a zkušenosti. A pokud odejdou brzy po svém návratu, tak z toho firma moc nemá.

Myslíte, že se něco podobného děje i studentům, kteří jedou na Erasmus? 

Ano, rozhodně. Výměnní studenti procházejí stejným zážitkem. Také je bychom měli připravit na tento model, aby byli schopni chápat, že je to normální a že si tím prochází každý.

V kurzu se studenti naučí, jak přistupovat k zaměstnancům z různých kultur

Vaše výuka na NEWTONu se zaměří na lidskou stránku podnikání a manažerských vztahů. Co přesně své studenty naučíte?

Snažím se do studia managementu vnést mezinárodní pohled. Metodologie managementu dlouho postrádaly lidskou perspektivu, což ztěžovalo jejich uplatnění v praxi. 

Co si studenti z vašich přednášek odnesou a co jim v kariéře nejvíc pomůže?

Doufám, že z mého kurzu odejdou s vědomím, že není jediný správný způsob managementu. Tento mýtus se traduje po většinu dvacátého století – že existuje algoritmus pro dokonalé řízení a stačí ho jen najít a aplikovat. 

Skutečnost je někde jinde. Někde vám jeden způsob řízení může sloužit opravdu dobře. Ale pak přejdete do jiné firmy nebo dokonce země, a najednou to nefunguje, protože působíte v jiné kultuře.

Přenášíte některé ze svých koučovacích metod také do výuky na univerzitě?

Ano, neustále. Všechny příklady, které uvádím ve výuce, jsou věci, které se přihodily buď mně, nebo mým klientům. To podle mě dodává radám větší relevanci. Když někdo vypráví o situaci, která se mu stala, a o situaci, o které jen četl, jde tam cítit rozdíl.

Pocházíte z Francie, ale žil jste v šesti zemích. Vychází vaše vlastní kulturní chování ze směsice několika kultur, nebo se stále považujete za kulturního Francouze?

Čím více žijete v zahraničí a setkáváte se s lidmi, tím více poznáváte sami sebe. A prvním krokem k přizpůsobení se ostatním je pochopení vlastních hodnot a vlastních preferencí. Už mnoho let ve Francii nežiji, ale v mých reakcích a preferencích je to stále ta dominantní kultura. Život v zahraničí můj pohled však rozhodně obohatil.

Řízení nesmí být jenom o datech, ale hlavně o lidech

Jaké mýty v rámci mezikulturní komunikace kolují? 

Když se v sedmdesátých letech začaly rozvíjet mezikulturní teorie, poprvé jsme začali chápat, že se techniky řízení v různých kulturách velmi liší. To bylo skvělé. Pak se začala dělat spousta analýz dat na základě dotazníků, což bylo zajímavé a velmi užitečné. 

Problém je ale v tom, že dnes se na mezikulturní management často díváme výhradně touto optikou analýzy. To nás omezuje, protože kultura je mnohem víc než data. Pokud se tedy snažím bojovat proti nějakému přesvědčení, pak jde o slepou víru v data – nesnažme se při chápání kulturních rozdílů řídit jen daty.

Přílišné spoléhání na data vede ke stereotypizaci, což je pravý opak toho, čeho se snažíme dosáhnout. Musíme se více zaměřit na všechny ty drobné charakteristiky, které se obtížně měří, ale když máme správné nástroje a přístup, tak to dokážeme.

A co byste studentům vzkázal na závěr?

Čtěte! Ať už články, nebo knihy. Studenti čtou čím dál méně, a to je velký problém. Jako učitelé ten rozdíl opravdu vidíme. Sledováním videa na YouTube nedosáhnete stejného výsledku jako čtením knihy. Je potřeba se vrátit k základům a dát do pořádku akademické základy. A není lepší způsob, jak toho dosáhnout, než prostřednictvím čtení.

Jerome Dumetz je jedním z vyučujících anglického programu NEWTON University. Prohlédněte si detaily o anglickém programu, nebo si přečtěte, jak do anglického programu probíhají přijímačky.