Buddhismus a byznys: přiberte do svého týmu hodné lidi, vyplatí se to

Naše absolventka Tereza Namituche odjela do Himálaje a učila se tam přímo u Dalajlámy. Přečtěte si, co může dát východní přemýšlení nejenom vašemu byznysu.

Když jsme za Terezou přišli do jejího krásného designového bytu v Praze, naservírovala nám bylinkový čaj, hrála u ní uklidňující hudba a voněly tam vonné tyčinky jako v asijském chrámu.

Tereza si prošla zajímavou proměnou. Z obyčejné mladé ženy, která pracuje v marketingu a nosí podpatky, se proměnila v uvědomělou maminku, která má nutkání předávat druhým svoje život-měnící zkušenosti.

Před několika lety se opravdu cítila ztracená. Měla dobrou práci, ale přitom jí v životě pořád něco chybělo. Nevěděla co. Když poznala svého tehdejšího přítele, položil jí zásadní otázku: Jsi šťastná? Tereza odpovídala neurčitě, nevěděla pořádně, co to štěstí je. 

Náhodou se tehdy dostala ke knize Cesta ke štěstí a od té doby jako by i ona sama poznala svou cestu. „Jsou to rozhovory praktického psychiatra s Dalajlámou, jejich řešení problémů zní jednoduše, a přitom mi hodně pomohly,“ vypráví Tereza. A tahle knížka ji pak inspirovala odjet na několik měsíců do Himálaje.

Himálaj přímo vybízí k úklidu vlastních myšlenek. Foto: Tereza Namituche

Učila se mezi mnichy přímo od Dalajlámy

Tereza jela do Himálaje zatím dvakrát. Poprvé to bylo přes neziskovku do Malého Tibetu mezi tibetské uprchlíky. Cestovala tam tři měsíce, čtyři týdny učila místní děti a týden z toho vyučovala v buddhistickém kláštěře. „Než jsem odjela, tak jsem chtěla maximálně ušetřit, nějakou chvíli jsem třeba spala v práci na zemi, protože jsem se vzdala podnájmu,“ vzpomíná Tereza.

Tehdy pochopila, jak je v civilizované společnosti štěstí vágní pojem. „Děti, které jsem v Himálaji učila, byly láskyplné a úžasné. Pořád se chtěly objímat. Pochopila jsem, že lidé tam nemají moc, ale umí se radovat z malých věcí. V Česku vidíme štěstí v luxusu, drahém autě, dovolené, přitom v horách jim stačila jenom rodina. Nejsou vzdělaní a bohatí, ale přitom dobře znají štěstí,“ vypráví.

Terezino cestovatelské selfie. Tahle fotka vznikla v Lehu na severu Indie, v oblasti známé také jako Malý Tibet. Foto: Tereza Namituche

Po návratu vydržela v Česku jenom rok a do Himálaje se vydala ještě jednou. Kromě cestování po Himálaji na straně indické přeletěla během cesty i přímo do Nepálu. Organizace cesty ji napoprvé zklamala, proto se tentokrát rozhodla vyjet sama. Na Indické straně se přidala k výpravě z Linhartovy nadace, která v jedné vesnici staví buddhistické centrum. 

„Centrum je pro místní komunitu důležité. Mladí často odcházejí za prací pryč z vesnice a pak se za svojí rodinou nemohou po dlouhé měsíce vrátit, protože na to nemají peníze. Takhle budou mít pracovní místa přímo vedle svého domova,“ popisuje Tereza. Ona tam ale nejela stavět, ale učit se. A to od samotného Dalajlámy, od kterého už načerpala moudrost při první cestě.

„Byl to jeden z největších zážitků v mém životě. Seděla jsem mezi tibetskými mnichy, Bylo tam 60 000 lidí, všichni slavnostně oblečení, měli tam přichystáno jako na piknik. Všichni byli milí. Tehdy jsem si říkala, že na světě je vážně hezky,“ usmívá se Tereza při vzpomínce na svou školu.

Jen málokdo vidí Dalajlámu na vlastní oči. A ještě méně lidí může říct, že se od něj učilo. Foto: Tereza Namituche

Potřebovala svoje zkušenosti předat, proto napsala knihu

Ačkoli Tereza ještě před svojí zkušeností přednášela o zdraví, chyběla jí zásadní vlastnost učitele. V Nepálu a Indii pochopila, co to je: trpělivost a vytrvalost. „Jeho svátost Dalajláma říká, že správný učitel by se nikdy neměl nechat odradit tím, že něco dokola opakuje,“ vysvětluje. Když teď něco lidem předává, nepovyšuje se nad ně, ale svůj úděl bere s pokorou. 

Ona sama se přitom chce pořád učit, učení vnímá jako proces, který nekončí diplomem. Člověk by se měl pořád rozvíjet, posouvat někam dál. Právě proto cítila nutkání napsat knihu, aby svoje uvědomění z Himálaje mohla předat druhým.

Knihu Himálaj učitelka života si vydala na vlastní náklad. „Pomohl mi při tom projekt Knihovnička.cz. Knihu jsem napsala, poslala ji do redakce a oni s vydáním souhlasili. Pak mi obstarali korekturu, grafické sázení a ilustraci. Chtěla jsem profesionální výsledek, proto jsem si raději připlatila za tu lepší verzi,“ popisuje Tereza svoji zkušenost s přípravou knihy.

Aby tištěná verze náhodou nezapadla a dostala se k co nejvíce lidem, nechala si knihu i namluvit. Jak sama přiznává, audiokniha byla stejně drahá jako papírová verze knihy, postarali se o ni totiž profíci. „Když člověk vydává knihu, musí počítat s tím, že to bude investice a návratnost je malá,“ krčí rameny Tereza.

O propagaci se stará úplně sama. Knihu prodává mimo jiné na svých stránkách, ovšem po svém. Web vůbec nevypadá jako e-shop a Tereza k tomu má dobrý důvod: „Nejsem ideální prodejce, prodávání není mým cílem. Chci hlavně, aby lidé knihu četli. K penězům mám ale samozřejmě respekt a vím, že jsou k životu důležité.“ O peníze se Tereza umí i podělit, co jí zbyde, posílá dobročinným projektům, které ji zaujmou.

Tereza na fotce dokončuje knihu v Nepálu. Foto: Tereza Namituche

Na NEWTONu ji oslovilo praktické pojetí výuky

Tereza dnes působí hlavně jako mentorka, před několika lety ale vystudovala Globální podnikání a management na NEWTON College. Na svoje studium vzpomíná ráda, protože jí dalo do života cenné zkušenosti. „Byla to úžasná škola. Hrozně se mi líbilo, že na škole učili lidé z praxe. Absolventi pak věděli, jak se na trhu pohybovat,“ oceňuje spisovatelka.

Když vzpomíná na myšlenky, které jí studium dalo, připomene hlavně Milana Bobka, který ji učil Filozofii pro manažery. „Hrozně mě inspiroval jeho přístup. Nadšeně lítal po třídě, byl šťastný, že něco může předávat mladé generaci,“ usmívá se. 

„Pamatuju na zkoušku z Podnikové ekonomiky, která byla strašně těžká. Poprvé mi skripta přišla hrozná, vůbec jsem to nechápala. Po dalším přečtení jsem tomu rozuměla o trochu víc. No a při pátém už jsem získala sebevědomí. Nakonec jsem dostala áčko,“ vzpomíná Tereza. Podobný přístup pak doporučuje v životě obecně. „Když něčemu nerozumíte, zkuste to pochopit ještě jednou.“

Do knihy Tereza ráda píše osobní věnování. Fota: Vendula Burgrová

Podporujte hodné lidi a buďte sami takoví

Když se ptáme, jestli Tereza může doporučit něco dnešním studentům, na rozmyšlenou jí stačí jen chvilka. „Pokud povedete tým, nebuďte na své podřízené zlí, protože si sami budete podkopávat židli a žít ve špatném prostředí,“ upozorňuje spisovatelka. „Stejně tak zapomeňte na přístup já jsem nejlepší a vy ostatní nic neumíte, to patří do středověku. Pokud máte v týmu negativního člověka, dejte ho pryč, může nakazit všechny ostatní. Radši se spolehněte na hodné lidi.“

Tereza silně věří v lidské dobro. „Všimla jsem si, že v České republice si hodní lidé připadají jako blbci. Přitom jsou pro naši budoucnost strašně důležití. Musíme jim dát pocit, že jejich přístup dává smysl,“ říká. Stejně tak si myslí, že bychom měli být dobří my sami. „Správně nastavené hodnoty jsou základ. Pak nemusíme litovat ničeho, co jsme udělali, protože jsme v tu chvíli cítili, že děláme dobrou věc.“ 

Stejně tak bojuje i proti stresu. Když cítíte, že je toho na vás moc, zastavte se a nadechněte. „Šéfovi řekněte, že potřebujete ubrat. Pokud to nepochopí, nemá smysl, abyste v té práci zůstávali,“ doporučuje Tereza. 

Teď si spisovatelka dává chvíli oddych a soustředí se hlavně na svoji malou dcerku. Od cestování ale rozhodně neupouští, už teď plánuje, že ze svých budoucích cest napíše zase další knihu. „Pokud vás něco láká a máte o tom dobré úmysly, běžte do toho. Já osobně si myslím, že končí doba urputnosti a nastupuje doba slušnosti. Opravdu věřím, že pravda a láska jednou zvítězí,“ uzavírá Tereza havlovsky náš rozhovor. 

Kam dál? Soutěžte o Terezinu knihu na našem Facebooku.

Přijímačky krok za krokem: jak probíhají a jak se připravit

Přijímací zkoušky na NEWTON se odlišují od přijímacího řízení veřejných vysokých škol. Přinášíme stručný přehled toho, co po vás budeme chtít a jak to celé probíhá. Čeká vás krátký motivační pohovor a testík z angličtiny, to celé v uvolněné a přátelské atmosféře.

Soukromá VŠ pro mě byla jasnou volbou. Nechci být jen číslo v systému

Jsem Čech, studoval jsem v angličtině a teď působím na druhé straně planety