Někdy bojujeme už dopředu s něčím, co nikdy nepřijde, říká Lidija Kovarik

Lidija Kovarik je Chorvatka, ale už víc než deset let žije v Česku. Jejím přesvědčením je, že všechno má svůj čas a všechno taky ve správný čas přijde. V domovském Chorvatsku vystudovala práva, pracovala jako úspěšná právnička, pak ale poznala svého manžela a odstěhovala se do Prahy, kterou miluje.V současné době je ředitelkou a jednatelkou Illusion Art Museum a pracuje také jako mentální koučka. Jako členka Asociace úspěšných žen Chorvatské republiky. Ráda se vzdělává, proto se neustále rozhlíží po kvalitních programech. Své právnické vzdělání si v posledních letech rozšířila například o MBA studium Řízení úspěšného podniku PLUS na NEWTON University, kde nyní studuje i Psychologii v managementu zakončenou titulem MSc. Jak říká, studium na NEWTONU je pro ni srdeční záležitost.

Netajíte se tím, že jednou z určujících věcí ve Vašem životě bylo studium na NEWTON University. Čím Vás NEWTON tak uhranul?

Potkala jsem tam úžasné lidi, je to pro mě vlastně hodně emoční záležitost. Mám ty lidi opravdu hrozně ráda, cítím se s nimi být propojená. Vlastně to celé vzniklo tak, že můj manžel tam studoval MBA a já řekla, že až dostuduje, tak tam půjdu studovat já. A když jsem tam poprvé viděla Vráťu (pzn. Vratislav Pokorný, garant MSc.Mentální trenérství), Jiřího Koleňáka (garant MBA Řízení úspěšnho podniku PLUS), měla jsem pocit, že se známe. Hodně jsem toho prožila, třeba takový X-tream management výcvik byl úžasný. Líbilo se mi, že jsme měli možnost vybrat si, co se chceme naučit, kterého profesora chceme kontaktovat víc. Myslím, že to je důležité v dnešní době, když máme každý tolik povinností. Studium mi taky pomohlo v mém podnikání. Naučila jsem se marketing a napsala jsem dizertaci, díky níž jsem mohla spoustu věcí zlepšit.

Takže se Vám líbila ta svoboda studia?

Mě všechno zajímalo, všechno, co se nabízí v životě, je důležité. Cokoliv jsme měli, ať už to bylo právo, marketing, nebo řízení podniku, bylo moc zajímavé. Potkala jsem spoustu inspirativních lidí i mimo fakultu. Dívala jsem se, co dělají v životě. Kdykoliv jsem cokoliv potřebovala, zavolala jsem a měla jsem to. Pracuji jako byznys a life koučka a občas také potřebuju poradit. Zavolám psychologovi a za 15 minut jsem zase vědomá a vím, jakým směrem se vydat. Teď jsem na Psychologii managementu a už přemýšlím, co dál.
 
Působíte jako byznys a life koučka, jaký typ lidí za Vámi chodí? Jsou to lidi z byznysu?  Jaké jsou jejich problémy?  

Všichni, ale z byznysu víc, jsou zvyklí, že mají cíle a víc ví, co přesně chtějí od života. Lidi, kteří nejsou v byznysu, řeší věci jiným způsobem. Moje maminka většinou nemá cíl. Dělá věci intuitivně. Lidi v byznysu musí mít nastavené cíle. Velmi často se mi stává, že jsou překvapení, kde je ve skutečnosti problém, obvykle to bývá věc týkající se vztahů. Máme totiž několik druhů života: nejsou to jen práce a finance. Máme vztahy, emoce, psychické a fyzické zdraví a duchovní život.  Často se objeví problém s emocemi a vztahy.  Míváme spoustu věcí z minulostí, které jsme zametli pod koberec. Myslíme, že jsme zapomněli – většinou jde o rodinné vztahy –, ale ono to tam žije v podvědomí dál a klade nám to překážky.

Jaký je rozdíl mezi koučováním a psychoterapií?

Jako kouč málo mluvím, jen dávám otázky, neradím. Mluví klient. Takže na začátku rozhovoru položím otázku a klient musí najít odpověď. Každý máme odpověď v sobě. Rozhovor musí být upřímný, klient nesmí být pod drogami, léky, ale ani třeba pod antidepresivy, musí být vědomý. No a pak klient definuje cíl, kterého by chtěl dosáhnout, a my potom děláme společně jednotlivé kroky. Někdo má přání si koupit nový dům a my stanovíme cíl: datum koupě. A pak se přidávají kroky, které vedou k tomu cíli. Často klient, místo aby přemýšlel o prvním kroku, myslí už na sedmnáctý. My ho vrátíme do přítomného času a díváme se, co teď můžeme udělat proto, aby 29. května měl to, co chce.

Jak často se svým klientem setkáváte?

Jedenkrát týdně. Je potřeba, aby si mozek pomalu přivykl na ty změny. Spousta lidí chce něco změnit a tak přemýšlí: od zítřka bude všechno jinak, ale zůstane stát na začátku, protože mozek takhle nefunguje, nemůžete najednou změnit celé vědomí. Musíme pomalu, jinak se tam dostává ego nebo podvědomí, s nimiž můžeme začít bojovat. Cíl by měl být něco, co vás baví, protože pak to děláte s radostí a nejste z toho unavení.

Co se děje, když v průběhu zjistíte, že klient má trauma nebo psychické potíže, které mu brání v tom uskutečňovat tyto kroky?

Pak se vrátíme na začátek a dělám ThetaHealing, jedná se o meditační metodu. Je to metoda, které dokáže vyměnit programy v podvědomí. Pokud máme v podvědomí programy, které nám brání v tom, abychom byli úspěšní, tak je odstraňujeme. Pak je tu možnost rozhovorů, tam to trvá déle. Je potřeba se vrátit do minulosti, kde se to stalo, kdo tam byl, důležité jsou emoce a pocity. Většinou klientům vysvětluji rozdíl mezi emocemi a pocity. Protože emoce jsou často naše minulost a vydávají se za současné pocity, které ale nemají nic společného se současností. Je důležité se vrátit, aby ten klient pochopil, že informace, kterou dnes dostaneme, nám jenom připomíná něco, co se stalo v minulosti. Velmi často žijeme minulostí nebo budoucnosti a už dneska bojujeme s něčím, co nikdy nepřijde.

Máte s tím osobní zkušenost?

Stalo se mi to nedávno v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jako malá jsem zažila válku v Jugoslávii, byla jsem sedm měsíců ve sklepě. Jednoho rána jsem při řízení poslouchala rádio a ve zprávách jsem slyšela zvuk sirény. Cítila jsem neuvěřitelný strach, začala jsem plakat a pak jsem teprve zjistila, co se stalo. Táhlo mě to do minulosti a je to vzpomínka, že když jsme slyšeli ten zvuk, museli jsme všechno nechat a běžet do sklepa s taškou. Je to emoce z minulosti, která se ozve v přítomnosti.

Žít šťastný a spokojený život je hrozně jednoduché, řekla jste v jednom rozhovoru. Měla jste to tak vždycky? Přece jen Váš život jednoduchý nebyl.

Když se díváme kolem sebe, zjistíme časem, že není potřeba věci komplikovat. V minulosti jsem byla právnička a byla jsem perfekcionistka. Jako právník nesmíte udělat chybu, musíte vážit každé slovo. Snažila jsem se dělat věci dokonale. Dneska bych s Vámi nemluvila, pokud bych byla ta stará Lidija. Teď věřím v jednoduchost a to, že všechno se děje s nějakým důvodem. Řeším už jen přítomný čas.

Co způsobilo to, že stará Lidija odešla?

Když máte širokou rodinu a hodně kamarádů a pořád slyšíte kolem svůj jazyk a pořád něco posloucháte, nemáte čas se zastavit a poslouchat sebe. Tak jsem to měla v Chorvatsku. Když jsem přijela sem, najednou ten čas byl. Měla jsem manžela, sebe a nádhernou Prahu. Měla jsem možnost se podívat na svůj život a vyměnila jsem své myšlení o všem. Řekla jsem si: Pojď být šťastná, protože nemáš důvod, abys nebyla.

Takže tím, že kolem vás bylo najednou ticho, protože jste nerozuměla, jste měla čas se konečně zastavit.

Přesně tak. My jsme zahlceni informacemi a podněty a musíme si v tom nepořádku vybrat to, co chceme, a když nemáme nikoho kolem nás, koho bychom poslouchali, musíme poslouchat sami sebe. Musíme se zažít ptát, co chceme. Je ta cesta, po které jdeme, správná?

Takže kdyby lidi byli ochotnější naslouchat sami sobě, možná by nepotřebovali ani kouče.

Ano, to je pravda, to je i důvod proč jsem vydala svou první knížku. Má sedm dílů, kde čtenář má možnost odpovědět na otázky a není potřeba, aby k tomu někoho měl. Měli bychom přemýšlet o svém trávení času, jestli je to nějaký zvyk, nebo něco, co nás baví. Musíme myslet na to, jestli nám věci přináší radost a někam nás vedou.

Jste ředitelkou Illusion Art Museum. Iluze vyvolává taky emoce, je přítomností. Je to ten důvod proč v tom podnikáte?

Ono to muzeum, už fungovalo, když jsem přijela, a já tam pořád chodila a moc se mi líbilo to místo. Byl to neskutečně inspirativní prostor a pokaždé, když jsem tam byla a dívala se na ten orloj z toho krásného domu U Červené lišky, jsem cítila obrovskou radost. A tak jsem nebyla překvapená, když se mně při páté návštěvě zeptali, jestli nechci být ředitelkou. Okamžitě jsem řekla ano. Ani jsem neviděla podmínky. A pak jsem zjistila, proč tam jsem, právě kvůli těm iluzím. Máme různé vnímání. Jedna situace je dnes perfektní, zítra si řekneme: no nebylo to zas tak dobré. A my máme exponáty, na které, když se díváte, vypadají jako nesmysly: něco vypadá na první pohled jako hromada věcí, ale když se podíváte ve správném úhlu, vidíte dokonalý portrét Tomáše Bati. Někdy nevidíte nic, a když se podíváte přes čočku foťáku nádherné 3D. Je to přesně jako v životě. Dnes něco vypadá jinak, než to vypadá za deset let.

To zní jako taková hezká metafora. Je vlastně uklidňující, že ty věci jsou proměnné, je to nějaký proces?

Ano, já nikdy nechtěla smlouvu na dobu neurčitou. Všechno je změna. Způsob, jakým přemýšlíme dnes, není stejný, jak přemýšlím zítra. Tak já žiju. Pořád se musíte snažit dělat věci jinak. To já uplaťňuju třeba v Selfie Marketu. My se často chováme automaticky, přemýšlíme způsobem, jakým přemýšlí většina lidí, ale musíme zkoušet dělat věci opačně, neobvykle. Nemusíme se toho bát, nic se nestane. Pojďme si hrát s myšlenkami.

Jak lidi reagují na tyto iluze?

Jsou překvapení. A to je důležité, aby si člověk zapamatoval ten moment překvapení. Pamatujeme si na základě překvapení. Pamatujeme si, když děláme s někým něco poprvé v životě. Prodáváme emoce.

Chodí Vaše děti do muzea?

Ano, každý den se ptají, jestli můžou přijet za mnou do práce. Mají vždycky radost, když můžou svým spolužákům ve škole ukázat muzeum.
 
7 rychlých otázek pro Lidiji

Nej místo vašeho dětství? Babina Greda 
Nejmilejší osoba? Děti, manžel
Chorvatské jídlo nebo české? Chorvatské, kvůli rybám
Oblíbené město? Dubaj
Nejraději odpočíváte? Meditací
Kam byste se ráda podívala zítra? Do Portugalska