Michael Biggs: akademici musí mít integritu, aby mohli říkat, co si myslí

V minulém týdnu jsme na NEWTONu s potěšením hostili Dr. Michaela Biggse, který vystoupil na kongresu Management and Social Science. Dr. Biggs, renomovaný sociolog z Oxfordské univerzity, přednesl podnětnou přednášku na téma „Autenticita a identita“ a osvětlil vznik a vývoj transgenderového hnutí. Jeho přednáška podnítila zajímavý dialog o složitosti genderové identity a my jsme nadšeni, že si našel čas i na rozhovor s NEWTON Today a dal nám tak možnost proniknout hlouběji do jeho výzkumu a poznatků.

Myslím, že mnoho, zejména mladých lidí, by se shodlo, že pociťují větší flexibilitu, pokud jde o jejich schopnost sebeurčení. A to zvýšilo jejich schopnost žít autenticky a prezentovat se způsobem, který je v souladu s jejich identitou. Setkali jste se s tímto názorem v rámci výzkumu, který jste prováděli na transgenderové komunitě?

Ano, to by mohl být argument, a sice, že s přibývajícími nálepkami můžete najít takovou, která odpovídá vašemu autentickému já. Ale myslím, že k tomu musíme být trochu skeptičtí, protože čím víc nálepek existuje, tím víc můžete být posedlí hledáním té správné. Často se setkáváme s vyprávěním o mladých lidech, kteří se nutkavě škatulkují, což s sebou nese výslech vlastního já. To znamená, že se soustředíte výhradně na sebe a ne na ostatní lidi nebo na své sociální vztahy. A ve skutečnosti to také často provází parasociální vztahy na Twitteru. Takže se [identifikujete jako] "demisexuální aromantik", a proto se stýkáte se svou skupinou –⁠  s dalšími lidmi na sociálních sítích, kteří mají stejnou identitu. Ale to nemusí být totéž jako navazování hlubokých sociálních vazeb přátelství a rodinných vazeb, které jsou v životě lidí také důležité. Ve výsledku to podporuje jakési přemítání o sobě samém, a to nemusí být užitečné. A nemusí to být užitečné ani pro duševní zdraví, protože spolu s rostoucí flexibilitou ve vlastním sebeurčení zjišťujeme, že mladí lidé mají stále horší duševní zdraví, ale  možná to spolu úplně nesouvisí.

Myslíte si tedy, že samotná myšlenka osobní autenticity může být neslučitelná s angažovaností v komunitě a orientací navenek?

Ano, přesně tak.  Říkáte, že v tom “definuji sám sebe” je flexibilita, ale ve skutečnosti je tu i odvrácená strana, která je nepružná. Protože jestliže se definujete jako asexuál, musíte označení přijmout, i když děláte věci, kterému tomu mohou odporovat. Tak například existují lidé, kteří se definují jako polyamorní asexuálové, což se zdá být v rozporu. Ale kdybyste řekli, že tato definice je v rozporu, takový člověk by se velmi rozčílil, protože "kdo jsi, že zpochybňuješ mou identitu?". Tím se z  toho stává jednostranné vnucování. Není to jen "já se definuji", ale "já se definuji a ty to musíš podpořit". Nemůžete se ptát nebo zpochybňovat [jejich identitu], nebo být třeba trochu skeptičtější.

Tím se vlastně dostáváme k tématu svobody projevu. Je pro vás právo odmítnout používat označení, které si někdo sám dal, otázkou svobody projevu?

Ano, samozřejmě záleží na okolnostech. Obecně si myslím, že by se měla označení používat. Například včera jedna žena řekla "jsem queer" a je naprosto v pořádku říct, že je queer, ne? Mohou však nastat situace, kdy nechcete označit muže za ženu, protože to může být důležité v určitých souvislostech, například v atletice nebo z hlediska umístění ve vězení. Takže byste mohli říci, že se jedná o osobu mužského pohlaví, která se identifikuje jako žena. Nejde tedy o to říci "odmítám používat označení této osoby", ale o to, že mohu chtít používat i jiná označení, která daná osoba může odmítat.

Takže pro vás nejde ani tak o osobní svobodu projevu, ale spíše o možnost vést takové rozhovory na celospolečenské úrovni?

Ano, ale myslím, že tyto dvě věci spolu zcela souvisejí, protože jakmile už nemůžete popisovat realitu tak, jak ji vidíte –⁠ a můj pohled na realitu samozřejmě není stejný jako pohled někoho jiného –⁠, dostáváte se do situace, kdy nemůžete zpracovávat sociální nebo politické konflikty.

Včera jsme slyšeli o velmi extrémním příkladu ohrožení akademické svobody od doktora Hassana. Myslíte si, že je akademická svoboda ohrožena i v Evropě?

Myslím si, že ano, zejména v anglicky mluvících zemích. Samozřejmě to bledne ve srovnání s hrozbami, o kterých mluvil Dr. Hasan. Hrozby [v anglicky mluvících zemích] skutečně přicházejí částečně proto, že akademici nemají dostatek integrity, aby řekli, co si myslí, nebo se příliš bojí ztráty společenských vztahů, ztráty prestiže, [kritiky v] novinových [médiích] nebo ztráty studentů. A myslím, že akademici musí mnohem důrazněji hájit právo předkládat argumenty  –⁠ ne samozřejmě říkat úmyslně urážlivé věci –⁠,  ale předkládat empirické argumenty nebo teoretické argumenty, které mohou někteří studenti považovat za urážlivé nebo rozrušující. To je součástí práce na univerzitě.

Myslíte si, že je rozdíl mezi tím, jak by měla být hájena svoboda slova a svoboda projevu na univerzitních půdách, a tím, jak je hájena v širším světě a na internetu?

Ano, myslím, že univerzity existují proto, aby vnímaly pravdu, takže v určitém smyslu je svoboda říkat, čemu věříte, a zpochybňovat myšlenky a diskutovat o věcech a mít kontroverzní myšlenky naprosto zásadní pro jejich funkci. Protože jinak se univerzity stávají spíše jen jakousi propagandistickou mašinérií, než [místem], kde se hledá pravda, ať už vede kamkoli  – a [to zahrnuje] schopnost kritizovat a vyžaduje, abyste někdy říkali věci, které budou ostatní lidi považovat za urážlivé nebo rozrušující.

Myslíte si tedy, že některé věci je v pořádku říkat na univerzitní půdě, ale už to není tolik vhodné na internetu nebo na ulici? Nebo existuje nějaká hranice, kdy někdo směřuje výrok směrem k někomu, místo aby mluvil abstraktně? Kde by měla být podle vás stanovena hranice? 

Myslím, že to je velmi dobré rozlišení. Když napíšu příspěvek na blog,v němž říkám něco, co někdo považuje za urážlivé, je to jedna věc. Ale pokud jim napíšu e-mail nebo jim do očí řeknu: ‚Myslím, že je to nesmysl, když se nazýváte pansexuálem,' pak by to mohlo být obtěžování. Mohli by mi říct:  ‚Hej, jdi mi z očí.' To by bylo obtěžování. Ale když jako lektor řeknu:  ‚No, nejsem si jistý pojmem pansexuál. Co to vlastně znamená?' , pak je to něco úplně jiného. Takže si myslím, že to je důležité rozlišení. 
Část problému spočívá v tom, že před sociálními médii lidé vedli rozhovory v hospodě a nikdo o nich nevěděl. Věci, které by lidem mohli vadit, říkali mimo práci, mezi svými kamarády. Ale když vedete dnes [takovou konverzaci] na Twitteru, tak ji může vidět kdokoli.
Myslím, že jedno z důležitých pravidel by mohlo být, že pokud máte účet na sociální síti, kde neuvádíte vašeho zaměstnavatele, pak by jej neměli hlídat. Ale pokud svého zaměstnavatele uvedete a řeknete: ‚Toto je účet na Twitteru Dr. Biggse, Oxfordská univerzita', pak získávám prestiž Oxfordské univerzity, takže je fér, pokud Oxfordská univerzita [řekne, že nemám] právo říkat určité věci. Na druhou stranu, [pokud] prostě řeknu ‚toto je účet Michaela Biggse', pak si myslím, že by to zaměstnavatelé měli mnohem méně hlídat, myslím, že by to bylo dobré pravidlo.

Děkuji vám za dnešní rozhovor. Chcete se podělit o nějaké závěrečné poznámky nebo myšlenky?

Ne, jen děkuji za pozvání. Bylo skvělé setkat se s ostatními vědci na konferenci a také se studenty. Takže ano, užil jsem si to.

Čtěte dál: Isaac Newton: matematik, fyzik, astronom, alchymista, teolog a... podnikatel?

Najděte smysl života s IKIGAI

Stará japonská filosofie propojuje 4 oblasti života tak, aby byl vyvážený, úspěšný a spokojený. Naučte se tyto principy a štěstí na sebe nenechá dlouho čekat.

4 kroky k psychologickému bezpečí v týmu

4 konkrétní kroky k vytvoření psychologicky bezpečného pracovního prostředí. Úkol pro sebevědomé manažery.

Velká myšlenka: naučme se lépe selhávat

Článek o tom, že dělat chyby je prospěšné a dá se to navíc i naučit. Inteligentní selhání je nutnou podmínkou pokroku - osobního, profesního nebo vědeckého.